Září 2012

A po uplynutí tohoto víkendu už nebude žádná slečna Rizell

12. září 2012 v 22:38 | Rizell |  Moje řečičky

Víte, že poslouchat za dveřmi se nemá?! I když je to pouze náhodou... občas uslyšíte slova a věty, které Vám propíchnou srdce skrz na skrz... jak slova, tak lehce nám vycházející z út, dokážou mít drtivý účinek bez toho, aniž by byla použita hrubá síla... ano, slova opravdu vládnou neskutečnou mocí...
za pár měsíců mi bude kráných dvacet let... bylo mi patnáct, když mi kamarádka založila blog... to, co bylo zprvu bráno za hloupý výtřelek, si nakonec našlo místo v mém životě... především psaní, kterému jsem se oddala celým svým srdcem a bytostí...
kam se chci tímto dostat?
moje přezdívka vznikla když mi bylo asi 9 nebo 10let... prostě jsem si trošku zkomolila jméno mé oblíbené postavy Rizzo z Pomády... od té doby se Rizell stala částí mě... podepisuji se tak, spousta lidí mi tak říká...
ale dneska jsem... prostě se něco stalo...
a.. já se rozhodla, že zničím vše, co činí Rizell Rizell...
před chvilkou jsem dopálila poslední papír... koukala jsem více než hodinu na plameny, jak si lačně smlsávají na mých rukopisech... básničkách, úvahách, povídkách, filosofických poznámkách... chtělo se mi brečet, ale nebrečela jsem...
teď se cítím... nevím, chvěji se... než jsem se rozhodla podpálit první papír, zavolala jsem svému bývalému příteli... nyní kamarádovi, který je mi vždy po boku, když to potřebuji... když jsem mu řekla, co chci udělat.. napřed nastalo hrobový ticho a pak jeho- to neuděláš! to nemůžeš! nedělejto! Riz...
a přeci jsem to udělala...
moje jméno je Peťa..
a asi by to tak mělo i zůstat...
pro dobro mého okolí...
už nedokážu snášet, jak moje rodina trpí... kvůli mně...
nevím, kdo to řekl, ale pamatuji si jedno moudro- není těžké obelhávat okolí a ospravedlnit se za to, ale před vlastním svědomím jsou výmluvy a lži k ničemu... obelhávám jenom sama sebe...
trochu tragiky nakonec- přestala jsem na okamžik být sobecká, rozhlídla se, jak trápím svoji rodinu a rozhodla se vzdát sama sebe... nebo jedné části sama sebe...
hloupé, ironické, nepochopitelné...
vážně jsem to ale udělala..
zabila jsem Rizell
teď už ji budu jenom zazdívat, jelikož už tady není... nejsu jí...
zůstala mi jenom... rána? bolest? prázdnota? nazvěme to raději jakousi mezerou... vzdání se zhruba půlky svého života...vlastně to tak časově těmi léty i odpovídá... jako by ani nebyla...
už tam prostě navždy bude ta mezera... a snad ji něco v budoucnosti vyplní...
Peťa vražedkyně, zrádce vlastního myšlení, srdce, pocitů...
sbohem Rizell, sbohem psaní..
sbohem lidi...
bylo mi opravdu krásně, když jsem mohla po nocích klikat za svitu lampičky na čudlíky klávesnice a sledovat, jak na obrazovce vzniká příběh... bylo to nepopsatelné, když jsem seděla na trávě nebo pozorovala lidi a začala vymýšlet básničky... ten pocit žití, kdy přemýšlíte, co napsat dál a mezi zuby drtíte tužku... ten pocit pýchy ze sebe samé... bylo to krásné...
děkuji... budete mi chybět, i když to nikdy neřeknu nahlas...
takže plány na nedělní půlnoc- zánik blogu...
tak naposledy- mějte se famfárově, prdíci *úsměv *

9.9.2012

9. září 2012 v 14:07 | Rizell |  Moje řečičky
Nutno podotknouti, že dnešní počasí- soudě z pohledu z okna, vypadá báječně.
Dneska je neděle a já tady sedím zabalená v peřině s odřeným nosem od věčného smrkání. Jaksi nechápu, jak jsem se mohla nachladit, ale stalo se. Nelíbí se mi to, nejspíše s tím ale nic nenadělám.
Píši Vám ze svého nového noťásku, který má větší klávesnici než ten předchozí, zatím si stále zvykám, ale dle mého názoru se vyvíjí náš vztah dobře, snad mi bude sloužit ten můj HáPéčák, jak ho nazývám, pěkných pár let.
Doma jsem sama a nemám si s kým povídat, k tomu se mi vůbec nic nechce. A jako bonus mi došla krabka a já už si opravdu potřebuji nutně zapálit!!! Trpím :D :D :D Vypila jsem litr energiťáku a tu ošklivou břečku, co si říká káva, ale moje chutě na nikotin jaksi nelze ničím přehnat.
Musím říct, že jsem docela pokročila s knížkou, kterou bych ráda do Vánoc dopsala a pak se ji pokusila vydat, tak mi držte palečky. Hrozně mě potěšila moje bývalá spolužačka, kterou jsem tudlevá potkala v autobuse. Samozřejmě slovo dalo slovo a my po chvíli kecaly jak o život ;@b Byla to právě ona, co mě jaksi dokopala k tomu, abych znovu začala psát právě tuhle knížku. O čem vlastně je děj? O dvou homosexuálních párech, které svede dohromady ubytování v jednom apartmánu v Tokyu. Nebude to žádná fantasy, žádný historický román, ale příběh o normálních lidech, kdy se každý vypořádává se svými každodenními starostmi i radostmi svým vlastním způsobem, čelícími různým důležitým rozhodnutím, která ovlivní jejich životy, o přátelství a pochopení. Navíc 4 lidi pohromadě, kdy každý byl vychován jiným způsobem, jejich pohledy na svět se rozcházejí a každý si v sobě nese, co ovlivňuje každý nový krok započatého dne. Jednoduše to bude o lidech jako jsem já, vy. Nic světaborného, ale přiznávám, že toto dílo považiju za svoji nejlépe odvedenou práci. Prostě bych řekla, že je z toho cítit jistý druh pýchy a lásky z mé strany. A ono tomu tak je. Za tohle, zatím nedokončené dílko, jsem na sebe opravdu hrdá, jelikož když jej píši, mám pocit, že se stávám těmi osobami, prožívám jejich osudy. Navíc psát o reálných lidech z našeho století je protě jedna báseň. Stručně shrnuto, mě to baví. Teď aby si to našlo i jiné příznivce.
Každopádně se konečně dostávám k tomu, že mě neuvěřitelně potěšilo, když mě má bývalá spolužačka řekla, že už od 3. třídy si myslela, že zrovna já dokážu jít touto cestou. Snad má pravdu. Byla bych za to neskutečně vděčná. Vlastně poslední dobou se mě hodně lidí ptá a říká, zda ještě píšu a že bych se toho měla držet. Musím přiznat, že mě to pokaždé strašně potěší a nakopne do další práce. Ovšem nemyslím si, že psaní bude mím osudem. Já osobně doufám, že má životní cesta nabere trošku jiný směr, než každý ode mě očekává.
Co bych jiného dodala?
Věřím, že jste si každý užil prázdniny způsobem, který ste považovali za ten nejlepší.
Mé plány do brzké budoucnosti dvou týdnů?
Jít vykoupit Ikea a opět povylepšovat už tak můj dokonalý pokojík, koupit si živou rostlinu a udržet ji při životě déle než necelý týden, dva. Ano, nám co se povedlo i nechat uhnít kaktusa. ;P
Uzdravit se. Potkat lidi, se kterými jsem se dlouho neviděla.
Takže si užívejte pěkné počasí, které nám teďkom nastalo, nestonejte, pěkně se učte a nezlobte :D
Snad se opět ozvu, až budu mít chvilku- hlavně bych Vám ráda dala tipy na opravdu úžasné filmy, které mě dostaly.
Takže zatím
pac a pusu
vaše Rizell, která rychle ukončuje psaní, jelikož ji bolí hlava jako střep.
Puff, já valím do postele.
Páčko
TeeHee

a tady jsem i dovolila postnout svoji oblíbenou písničku...