NNTJSZ- 11 kapitola

4. června 2012 v 13:51 | Rizell |  Nic není tak, jak se zdá
krásné počtení....

věnováno Vivienne a Irene * mrkne *

a jedna drbárna do etéru- osobně jsem se potkala se slečnou Irene a divím se, že to přežila * mrkne *
a další drbzpráva- dostala jsem se na vysokou školu na obor, který jsem moc chtěla... no, není to super?


Slyšela jsem jeho mělké oddechování. Usnul skoro okamžitě, přála jsem si to samé. Nemohla jsem však. Stále se mi vracelo to, co mi provedl.
Syčák.
Cítila jsem, jak mi po rozpálené tváři stékají vlhké kapičky bolesti. Nejen na těle, ale především na duši. Proklínala jsem otce, měl mě radši zabít, když jsem byla nesnesitelné dítě na obtíž, než aby jsem dopadla takto. Proklínala jsem sebe, že jsem se nedokázala ubránit. Proklínala jsem jeho! Nikdy jsem nevěřila, že by mohl být manželem, který mě zahrne láskou, ale doufala jsem, že dokážu vedle něj zůstat do své smrti, jako ctěná žena a manželka. Nestalo se!
Poslouchala jsem šepot lesa. Představovala jsem si, co si mezi sebou asi tak stromy povídají. Možná si povídají, které zvířátko se v nich zabydlelo a jak na svět přivedlo mláďátka a společně s druhem se starají o to, aby z nich vyrostli silní, ale oduševnělí tvorové. Představovala jsem si spoustu námětů jejich rozhovoru, ale čím více jsem své myšlenky prohlubovala, tím více jsem věděla, že si představuji jen samé hlouposti.
Ani svět zvířectva není spravedlivý.
Mé ruce byly složeny na prsou a oči bloudily po plátnu stanu. Snad se chtěly dívat skrze něj. Viděla jsem obrysy mužů, kteří chodili po táboře, tlumeně se bavily a občas se hlasitě zasmáli. Zapálené louče, kterými si svítili po okolí kreslili po našem příbytku tlumené, oranžové, ale hřejivě krásné obrazce. Pozorně jsem se na ně dívala a pociťovala přicházející únavu.
Možná bych i byla usnula, kdybych neslyšela, že někdo odhrnul vchod a potichu budí muže, který spal vedle.
,, Pane, musíme odjet- hned!" Luciano ospale rozpravoval s černým válečníkem a já se snažila pochytit aspoň kousek jejich rozhovoru.
,, Iontere, vezmi Edwina a vraťte se zpět na hrad je informovat, stany tu zůstanou, zbývající ženy si rozdělte mezi muži na koně, okamžitě musíme opustit tábor. Nikdy nevíš, kolik bylo zvědů posláno a vy jich máte.."
,, Tři, Luciane. Nevím, zda je dobré, abych Vás opouštěl, pošlete radši Daniela. Vůbec se mi to nelíbí, cítím v tom něco podle zlého. Skoro až zákeřného."
,, Udělej, co jsem řekl! Do hodiny musíme odjet. A teď běž a odjeďte."
Rychle vyběhnul ze stanu a hned začal vykřikovat rozkazy k ostatním mužům, nastal šum, jak se každý snažil co nejrychleji sbalit nejnutnější. Lůžko se prohnulo, jak se ke mně přiklonil.
,, Miriel, musíme odjet." cítila jsem jeho teplou dlaň, jak mi slabě spočinula na rameni. Zvedla jsem se rozespale na rukách a čekala vysvětlení. Žádné se mi však nedostávalo.
,, Nemáme moc času. Vem jenom ty kožešiny a pojď!"
jako poslušný pejsek jsem sbalila naše pokrývky a s Luciánovou rukou kolem mého pasu jsme vyšli ze stanu.
Viděla jsem muže rychle sklízející jen to nejnutnější. Ženy stály nedůvěřivě u koní a čekaly na muže. Všichni jen mluvili o tom, že neví, kdy se může nepřátelské vojsko barbarů přihnat a pobít nás.
,, Zůstaň tady a ať tě ani nenapadne se někam hnout!" jeho hlas na mě hřměl, jako rozlobenený hrom při smrtící bouřce. V té chvíli jsem odmítala dělat cokoliv proti jeho vůli.
Zůstala jsem stát u jeho hřebce a koukala se, jak chodí mezi muži, tam pomohl, jinde zase něco řekl a muži se rozběhli hned splnit jeho rozkazy.
Držela jsem uzdu koně ďábelského jako jeho pán. Cítila jsem vlastní strach. Neměla jsem přesné zprávy o tom, co se děje a jediné, co mi zbyvalo, bylo čekat a pozorovat vojáky, kteří ukrutnou rychlostí balili to nejnutnější, rozbíjí naše provizorní stanovisko a ženy špitající si mezi sebou a stejně jako já, pozorující muže, čekajíc vysvětlení.
,, Mohla bys mi pomoc zesvléct?" div jsem neomdlela, když se mě dotklo cosi studeného a promluvilo to divným hlasem. Naštěstí to byl pouze on, s košilí přes hlavu, neschopen se dostat z ní bez cizí pomoci. Slyšela jsem nevrlost v jeho hlase, tato situace se mu vůbec nelíbila.
Ne!
Nejspíš jsem měla štěstí, že nemluvím, za taková slova by mi nikdo neodpustil, zvlášť Luciano.
S nabíhajícím pohrdajícím úsměvem, který byl u mě neznámý, jsem sledovala jeho navztekané zápolení s košilí. K mé smůle ji roztrhnul, sundal a hodil ji na mě. Sprosté nadávky neschopen polykat.
Naštvalo mě to, nemohl ode mě nic očekávat.
S nenávistí jsem se střídavě koukala na něj a na košili v mém náručí. Nejenže jsem musela snašet pohled na jeho odhalené tělo, které ve mě vzbuzovalo odpor a bezmocnost, ale bylo jasné, že mě čeká zašívání košile, a to nebyla zrovna moje oblíbená činnost.
,, Proč si dávala ty kožešiny na zem? Nemohla jsi snad vydržet jejich tíhu? Akorát zvlhnou ranní rosou." poníženě jsem poslouchala jeho peskování. Drtila jsem ten kousek bílé látky svojí pěstí. Pohledem jsem počítala, kolik krásných kopretin jsem stihla ve svém čekání pošlapat.
Jako by z velké dálky jsem zaznamenala jasný příkaz, že jedeme.
Koňský dupot koní mě dostatečně probral. Spousta lidí vyjelo vstříc bezpečí, které se nacházelo několik hodin bez přestávek až za hradby nejbližšího města, stojící v naší cestě.
Chytil mě kolem boků a snadno usadil do sedla. Padala na mě ospalost, ale také nepěkná zima, ač dny byly stále teplé, noci až brzká rána dokázala být ošklivě studená. Ještě ze země přese mne přehodil jednu kožešinu a pořádně mě zabalil. Bylo mi nepříjemné, když se jeho ruka občas dotkla mé holé pokožky, pokaždé mnou projely nepříjemné pocity. Vyšvihnul se do sedla a já se opět začala cítit bezmocně, jeho tělo bylo příliš blízko toho mého. Stejně jako mě se snažil ochránit kožešinou a mohli jsme vyjet.
Nevěděla jsem, kde se mám pořádně držet, jelikož Luciano se snažil i přes to, že kůň byl vyčerpán a k tomu měl větší zátěž než normálně, jej dohnat k vyšší rychlosti, než na kolik mělo nebohé zvíře sil. Jasně jsem vnímala, jak byl nespokojen, že nedokážeme jet rychleji. Dávno mi z pohledu zmizeli ostatní jezdci, nechápala jsem, že můj pán dokáže vést svého hřebce tak přesnými pokyny, jelikož ač jsem se snažila sebe víc, mé oči se nedokázaly přizpůsobit šeru, kterým nás les a houštiny obklopovaly. Pokoušela jsem se soustředit na cestu a tím zahnat otravně vlezlý pocit zimy, který způsoboval, že se celé mé tělo třáslo. Byla mi zima a můj klín pálil.
Pootočila jsem hlavu, abych viděla na Luciana. Nemyslím si, že to zaznamenal, jeho oči obezřetně vybíraly nejschůdnější cestu, snažil se, aby vybíral co nejtvrdší půdu, jelikož před vyjetím upozorňoval méně zkušené jezdce na zrádnost vlhkých oblastí v těchto končinách, které mohou koni zlomit nohu. Občas jsem měla pocit, především, když jsme klesaly po nějakých prudších srázích, že se snaží svými pažemi chránit i mě, abych nespadla.
Nechápala jsem, jak by si mohl- byť jen na chvilinku pomyslet, že s ním dokáži až dokonce života vydržet bez nenávisti k jeho osobě.
Proradná zrůdo!!!
Můj pojem o čase byl nepřesný, ale zima, která mi otřásala celým tělem se stupňovala. Ovíval nás studený vítr a já už před notnou dobou přestala cítit své nohy a prsty na rukou.
,, Tady na chvilku zastavíme," ozvalo se mi za levým uchem a na důkaz svých slov jsme opravdu ustaly v jízdě. Elegantně seskočil a jal se něco hledat v brašně na zadnici koně.
Zdali si myslíš, že nejsem schopna slézt z koňského hřbetu sama, tak se mýlíš!
Pokusila jsem natáhnout skřehlé prsty ke koňské hřívě, ale mé tělo bylo příliš zesláblé a zmrzlé, že kdybych se pokusila spustit dolů, zajisté bych nebyla schopna dopadnou v pořádnu na nohy.
Zaslechla jsem spokojené zamlasknutí, když konečně našel to, co hledal. Jeho kroky zamířily k mému místu. Zastavil se pode mnou a já se konečně těšila, že si budu moci protáhnout své údy. K mému překvapení mi ovšem začal sundávat boty, dívala jsem se na něj zvrchu a nechápala, o co se snaží. Nevěnoval mi ani pohled, natož vysvětlení. Když mi obě sundal, jal se mi vytahovat mé sukně, výš a výš. Cuklo to ve mně. Chce si mě opět vzít násilím?! Ano, co jiného. Není zde ideální místo? Co na tom, že je zima, když jeho přepadají chutě. Otřásla jsem se, tentokrát ovšem ne zimou. Bylo to znechucením a strachem. Mým tělem projela panika, mé ponížení a bolest se budou opakovat. Mé oči prosily o smilování, ale s jeho pohledem se nesetkaly.
Prosím, né. Já nechci.
Vynaložila jsem zbytek své energie k tomu, abych jej uhodila, ale on si toho nevšímal. Tentokrát jsem zvedla i druhou ruku a obě ho zasypávaly slabými ranami. Mlátila jsem ho do hlavy, ramenou, snažila jsem se cukat, ale příliš mi to nešlo.
Ty prase, zvíře. Násilníku, zrůdo! Zvrhlíku! Nechci, já nechci!!
Nevyřčená lova, která by stejně neměla žádný smysl. Konečně ke mně vzhlédl, viděla jsem tu zlobu, které po mně sršela, ale neřekl, ani neudělal nic, čím by mi zabránil v mém chování. Bezostyšně mě chytnul za boky a konečně mě sundal. Mé pěsti se snažily bušit do jeho hrudě, když jsem uvízla v jeho náručí. Díval se na mě zvrchu a pravé obočí měl pozvednuté ve výsměšném gestu. Mým tělem proudila zloba, zuřivost za všechnu bolest, co mi způsobil.
Ještě chvíli tiše přihlížel mému chabému útoku, dokud jej svým pracně ovládaným hlasem neporušil. ,, Miriel, byla by si tak laskava a řádně si navlékla ty kalhoty, abychom mohli pokračovat? Máme před sebou ještě dlouhou cestu a nerad bych se nechal zabít nějakými divochy na takovém místě." Vzhlédla jsem, ve své vlastní zuřivosti a strachu jsem si neuvědomila věc, která mi právě začínala docházet. On mě nechtěl znovu znásilnit, jen se mi snažil na zahřátí navléct svoje náhradní kalhoty.
Nevěděla jsem, jak se zachovat, navíc jsem si uvědomila, že svýma bosýma nohama stojím na těch jeho, aby mě nestudila země.
Rychle jsem se snažila vytáhnout ty kalhoty, jenže jsem nevěděla, jak si je upevnit, bylo to poprvé, co jsem byla oblečena v pánských věcech. Ženy nesměly nosívat jejich oblečení, pokud si chtěly zachovat své jméno a pověst. Snažila jsem se v té tmě rozpoznat, jakým způsobem upevnit v pase kalhoty, aby mi nepadaly. Jasně jsem cítila, jak se mi vrací do spodních končetin konečně nějaký cit, ale také to, že mě Luciano pozoruje- tedy spíše mé bezmocné počínání.
Bez jedinného slova mě opět popadnul v pase a postavil na mé boty, které ležely kousek od nás. Bylo mi nepříjemné, když si přede mnou dřepl a jal se opět kasat mé šaty, tentorát jsem ho nechala, i když jsem byla vystrašená, tušila jsem, že teď mi chce jen pomoc. Zručně mi kalhoty upevnil a bez toho, aniž by se mu na obličeji pohnul jedinný sval, mi začal nazouvat boty. Chtěla jsem se obořit, že to ještě dokáži sama, ale jasně jsem vnímala, že pokud něco řeknu, rozčílím ho. Sice jsem takovým věcem nerozuměla a Lucianovi už vůbec ne, měla jsem pocit, že když mluvil o těch divoších, zazněla v jeho hlase jasná obava.
Bojí se snad, že nás sledují? Má obavy, že nás zabijí?
Hádám, že kdybych nebyla s ním, nezastavil by jinde, než ve městě za hradbami- od Edwina jsem několikrát slyšela, jak moc velkou zodpovědnost Luciano cítí za svůj lid. A v bezpečí za hradbami, kde by byl schopen vymyslet nějakou vhodnou obranu pro město- cizí i to své, jim bude daleko více nápomocen, než zavražděný někde v houští. Kvůli mně.
Než jsem stačila dokončit všechny myšlenky, které se mi honily hlavou, opět jsem ucítila jeho dlaně kolem mého pasu, když mě dnes již poněkolikáté vyzvedával na koňský hřbet. Čekala jsem, že mi opět pomůže zabalit se do kožešin, ale namísto toho si zesvléknul tu svoji a já spatřila dnes již podruhé jeho odhalený trup. Sklopila jsem pohled, on ovšem mé rozpaky vůbec nesdílel. Hodil mi obě kožešiny na klín a během chvilky jsem pocítila jeho teplo sálající nahou hruď za svými zády. Otřásla jsem se, ale nebylo to zimou.
Jeho paže se obmotala kolem mého těla a přitiskla si mě k sobě. Chtěla jsem protestovat, ale řekl mi, ať jsem raději zticha, že už ho nebaví neustále cítit, jak se klepu zimou. Přehodil přese nás zezadu a zepředu kožešiny a já cítila, že mi začíná být příjemné teplo, že mé prsty začínají opět procitat. Rozjeli jsme se a já vnímala, že mě konečně přemáhá dřímota, ale i toto naše uspořádání mělo značnou nevýhodu, jelikož jedinná možnost, kde se držet, se nabízel Luciano.

Vnímal, že se celá ospalá o něj konečně naplno opřela a její ruka si našla místo kolem jeho pasu. Ač se snažil zodpovědně dívat po okolí a dohlédnout na jejich bezpeční bylo jeho nynější prioritou, občas mu pohled sjel na dívku- jeho ženu, která mu s tichým oddychováním poklidně ležela v náručí s hlavou na jeho rameni.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Irene Irene | 5. června 2012 v 2:13 | Reagovat

*pyšně se mlátí do hrudě, slova dojetí se jí zajíkají v hrdle, slza stéká po tváři a začíná číst...konečně:P*

2 Irene Irene | 5. června 2012 v 2:28 | Reagovat

TO NENÍ FÉR!!!! Jak dlouho čekám a těším se na tuhle kapitolu? A stačí chvilička, je to zhltnuto! Nemusela jsem si ani oživovat, co se dělo předtím, to šlo samo, jak mi hezky plynul děj.
Jednoduše jsi mě s každou další větou posunula blíž vchodem do světa v mé hlavě, který jsi tam vytvořila.
TAKE RESPONSIBILITIES FOR IT!!!!
:o)
Myslím, že se celkově hodnocení zdá velmi kladné.... DALŠÍ, DALŠÍ, DALŠÍ... NRBO ROVNOU KNÍŽKU(^^)

3 vivienne vivienne | Web | 16. června 2012 v 22:39 | Reagovat

hurá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! jo a jo a jo ! dočkala jsem se :-) to je prostě krásné..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama