I realita může být krásná

22. května 2010 v 18:52 | Rizell |  Jednorázovky
Ahoj!
Jmenuji se Eva, ale všichni mi říkaj Eve. Ne, Rizell Vás neopustila, pouze je nemocná :-(. Nejspíše by mě zabila, kdybych řekla, co jí je, ale snad mohu prozradit, že to není nic lehkého, ale že má Rizell ojedinělou chorobu. Nyní sedím u sebe v pokoji a píšu Vám, těm, kteří jste ji neopustili, že jakmile bude schopna vaše drahá majitelka tohoto blogu normálně fungovat, jistě se ráda ozve. Bohužel, nečekejte ji moc brzy. To je taky důvod, proč jsem na ní vyškemrala heslo a pročítala včera u ní její povídky z dřívějška. Dneska Vám zde jednu přepíši, není- teda podle mě, zrovna nijak skvostná, ale hrozně se mi líbila. Připadalo mi, že se nacházím na místě vypravování a prožívám to tam s nimi. A další důvod, proč zrovna tuto povídku? Tady jej máte-
Měla jsem včera zkrácené vyučování a hned po zaznění zvonku, jsem vyběhla ze školy a valila na šalču, abych stihla autobus, který by mě zavezl přímo k Rizell. Zrovna jsem tiskla jejich zvonek a Riz starší sestra mi přišla otevřít, když začalo pršet. Měla jsem namířeno rovnou do jejího pokoje, ale bylo mi řečeno, že dnes si přála sedět a že se nachází v knihovně. Šla jsem tedy směr knihovna. Okno bylo otevřené, takže tam byl příjemný chladný vzdoušek, který jí musel dělat velmi dobře. jakmile jsem vešla, obratila se ke mně. Seděla v houpacím křesle, přikrytá dvěma dekami. Měla jako vždy naprosto dokonalé vlásky. Hrozně jí je závidím, ale stejně, jako ve středu, měla papírově bílý obličej, trochu až průhledný, unavené svalstvo na obličeji. Už jsem si všímala při předchozích návštěvách, že jsou jí strašně vidět žíly a že to byl příšerný pohled. A její oči- obvykle světloulinké, občas až nepříjemně, byly brčálově zelené. Přesto všechno se jí na tváři usadil unavený úsměv a byla ráda, že mě vidí. Však jsem na tom nebyla o nic lépe, jsem strašně štastný člověk už jenom kvůli tomu, že mám možnost ji znát a že ona dokonce mě považuje za kamarádku. Ona je velký člověk.
Přisedla jsem si a mlčely jsme. Rizell se dívala na déšť a usmívala se, tak nějak spokojeně. Však měla od tamat hezký výhled- pole a za něma les. 
Potom mi řekla, že ten déšť je nádherně letní, jako by z něj cítila sílu, radost a vzpomínky. A potom několikrát přestalo a zase začalo a pak se zobrazila krásná duha na šedým nebi a pak až do večera svítilo. Myslím, že jí neudělal dobře jen po stránce fyzické, ale i duševní.
Což bylo dobře. proto jsem vybrala tuto povídku.
Mrzelo mě, že Riz tolik nemluvila, a když trochu, mluvila roztržitě, pletla slova a její věty nedávaly smysl. Myslím, že bude jedině dobře, až jí ty prášky vysadí- dělá to z ní.. jiného člověka. A stejnak jí to nijak nepomáhá. Akorát je jak zfetlá.  
Ale i tak ji miluji a přeji si, aby vydržela a přestala se nenávidět za tu nemoc. Nemůže za to. Já ji budu navštěvovat a milovat, i kdyby skončila na lůžku, vozíčku. Čemkoliv. Budu ji milovat, proto co je, kým je. 
Eve
PS- hodlám se pokusit začít sem přepisovat povídky Rizell. Snad to oceníte.

PSPS- dle skutečných událostí :-)


Bosé nohy se dotýkaly země a i přes hluk padajících kapek deště, bylo možné zaslechnout čvachtavé zvuky rozmočené lesní a luční půdy.
Dívka spoře oděná v něžných bílých šatech, podtrhávající její trochu nevinný vzhled, byla skrz na skrz mokrá. Dlouhé kudrnaté vlasy se lepily po těle, na kůži s patrnou husinou se zadržovalo jehličí. Zvesela utíkala, měnila rozverně směr. Obíhala kolem stromů, měnila dlouhé a krátké kroky. Vesele mávala rukama, šťastně se smála a těšila se z deště, který příjemně hřál už tak horké tělo. Nastavovala obličej a chytala do otevřených úst vodu z nebe.
Pár svalnatých paží ji milujícně obejmul zezadu v pase. Prohnula se v kříži a zvrátila hlavu, aby viděla svému milému do očí. Zbožňovala tu barvu mléčné čokolády, dokázala hodiny do nich hledět a stále jí připadalo, že nalézá nové a nové odlesky. Neviděla jeho rty, ale i tak věděla, že se usmívá. Vždyť toto byly jejich chvíle. Sami dva v zemi nikoho, obklopeni panenskou přírodou s deštěm, kdy se po jeho skončení často objevovala duha.
Popadl ji trochu pevněji a zatočil s nimi. Stromy, tráva, listí, schovávající zvěř mohla slyšet vysoký tón smíchu, spokojeného, upřímného, se silnou čistotou pravdy z tohoto okamžiku. Točil s nimi tak dlouho, dokud si nezamotal nohy a za smíchu a s točícími hlavami se složili do vysoké trávy lidmi nepoznamenané louky plné květin. Končetiny se vzájemně propletly a tak tam ležely, špinavý od hlíny, stále máčeni hustým deštěm. Oba se zářivě usmívali, jeho ruka jemně hladila polštářky její čelist, ona měla položenou hlavu na prostoru u klíční kosti, jako kdyby ten ďolíček byl přesně vymodelován pro její lebku. Oba koukali s přimhouřenýma očima do nebe a pozorovali slunce schovávající se za mráčky, dnes tak nepravidelně uspořádanými.
Pokrčila nohu a palcem začala své drahé polovičce přejíždět po holeni. Bavilo ji vnímat chloupky slepené do menších chuchvalců.
Slyšela, jak si zabručel a cítila vřelý polibek vtisknutý pod ucho. Zavřela oči, přála si aby si její tělo vtisklo až do smrti všechny intenzivní pocity z této krásné chvíle.
Zvrácením hlavy docílila toho, čeho chtěla- drobné štiplavé pusy na bradu.
Otočil si ji, toužil držet její osobu ve svém náručí navždy, miloval vše, co se na ní objevovalo. Prsty přejížděly po zádech, vnímal každý nepatrný záchvěv těla, tisknoucího se na jeho vlastní. Otevřená ústa protáhlá v zasněný úsměv, odhalující zuby, přivřené oči, kapky odkapávající z jejího nosu do jeho tváře. Přál si, takto zůstat navždy- hledět na ni, moc chtěl, aby mu dovolila ji milovat tak, jak jen ji miloval, aby si přála, tak jako on, zůstat spolu- na celý život.
Otevřela oči a jejich pohledy se vzájemně vpíjely, naklonila hlavu napravo, v šedozelených očích jí hřálo štěstí a dětinsky vyplázla jazyk. Nadzvedl se, aby po něm chňapl svými zuby, ale nepovedlo se. To růžové cosi si opět našlo útočiště v jejich ústech. Zbytečné centimetry dělící jejich ústa překonal a když se dotkl jejích rtů, cítil hřejivé teplo.
Neumožnila mu prohloubit políbení, vyskočila čipernou rychlostí, ani jeho vycvičené ruce na postřehy, nebyly dostatečně rychlé, a se smíchem opět utíkala, kličkujíc mezi stromy.
Zůstal ležet a pozoroval ji. To, jak tančila mezi kapkami deště, lehce, elegantně. Vypadala tak úchvatně. Tak šťastně, bezstarostně, tak křehce.
Líbilo se mu, jak se pohybuje, měl pocit, že slyší hudbu- tam uvnitř sebe, kterou nikdo jiný nezná a na její tóny pohupuje celým tělem. Přišlo mu neskutečné, když si zajela do lepících se vlasů, aby si je odhodila z obličeje, že někdo jako ona- neřízený člověk, snílek s neskutečnou dávkou fantasie, víla žijící si dle vlastních pravidel, potloukající se po lesích, loukách, v přírodě za jakéhokoliv počasí, je s ním. Těšilo ho, že zrovna jemu věnovala svoji volnost, ač jen částečně, že to byl on, komu dala část sebe. Byl to on, komu dovolila se starat, bát se o ni.
S úsměvem stal a pomalu se blížil k místu, kde si vesele tancovala ona. Pozorovala jeho přibližující se postavu, usmívala se. Vyšla mu vstříc a nataženýma ramenama, jako by mu říkala, že je nejraději, když se nachází v jeho objetí. 
Překonali nevelkou vzdálenost a už mohli být spolu.
Stáli bezhybně v sobě zaklesnutí, jeho tělo úplně schovalo to její. Svoje ruce obtočila kolem trupu a dlaně s roztaženými prsty tiskla jeho tělo více k sobě. Jemně si třela obličej a jeho hruď, on ji líbal do vlasů a pažemi, jako by chtěl chránit její tělo.
,, Je to krásné." řekla.
Takto tam vydrželi neskutečně dlouhou dobu, pak se popadli za ruce a utíkali přes les až k autu. Oba celý mokří vlezli na zadní sedačku a začali se vzájemně vysvlékat. On ji osušil tělo nachystanými ručníky a zabalil do teplé vlněné deky. Zatímco si ona sušila vlasy, utřel i sebe a také si přes nahé tělo přehodil tutáž deku.
S úsměvy na rtech se pohodlně usadili, ona opírající se o jeho rameno, s prsty vzájemně propletenými a ještě notnou chvíli pouze seděli, poslouchali kapky bubnující do střechy, své dechy, tlukot srdcí a až potom k blížícímu se večeru, nastartoval a odjeli domů- dát si horkou koupel plnou tymiánové pěny a na dobrou teplou večeři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tess von T Tess von T | Web | 22. května 2010 v 22:34 | Reagovat

Draha Eve,
osobne te neznam, jenom z par zminek vim o tve existenci. Pozdravuj Riz od satanstva. Narozdil od tebe nikdo z nas nevi, co ji je a jeji odtazite chovani nas v posledni dobe docela potrapilo...

2 vivienne vivienne | Web | 25. května 2010 v 16:53 | Reagovat

Ahojky, přeji Riz brzké uzdravení

PS:povídka je pěkná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama