Květen 2010

I realita může být krásná

22. května 2010 v 18:52 | Rizell |  Jednorázovky
Ahoj!
Jmenuji se Eva, ale všichni mi říkaj Eve. Ne, Rizell Vás neopustila, pouze je nemocná :-(. Nejspíše by mě zabila, kdybych řekla, co jí je, ale snad mohu prozradit, že to není nic lehkého, ale že má Rizell ojedinělou chorobu. Nyní sedím u sebe v pokoji a píšu Vám, těm, kteří jste ji neopustili, že jakmile bude schopna vaše drahá majitelka tohoto blogu normálně fungovat, jistě se ráda ozve. Bohužel, nečekejte ji moc brzy. To je taky důvod, proč jsem na ní vyškemrala heslo a pročítala včera u ní její povídky z dřívějška. Dneska Vám zde jednu přepíši, není- teda podle mě, zrovna nijak skvostná, ale hrozně se mi líbila. Připadalo mi, že se nacházím na místě vypravování a prožívám to tam s nimi. A další důvod, proč zrovna tuto povídku? Tady jej máte-
Měla jsem včera zkrácené vyučování a hned po zaznění zvonku, jsem vyběhla ze školy a valila na šalču, abych stihla autobus, který by mě zavezl přímo k Rizell. Zrovna jsem tiskla jejich zvonek a Riz starší sestra mi přišla otevřít, když začalo pršet. Měla jsem namířeno rovnou do jejího pokoje, ale bylo mi řečeno, že dnes si přála sedět a že se nachází v knihovně. Šla jsem tedy směr knihovna. Okno bylo otevřené, takže tam byl příjemný chladný vzdoušek, který jí musel dělat velmi dobře. jakmile jsem vešla, obratila se ke mně. Seděla v houpacím křesle, přikrytá dvěma dekami. Měla jako vždy naprosto dokonalé vlásky. Hrozně jí je závidím, ale stejně, jako ve středu, měla papírově bílý obličej, trochu až průhledný, unavené svalstvo na obličeji. Už jsem si všímala při předchozích návštěvách, že jsou jí strašně vidět žíly a že to byl příšerný pohled. A její oči- obvykle světloulinké, občas až nepříjemně, byly brčálově zelené. Přesto všechno se jí na tváři usadil unavený úsměv a byla ráda, že mě vidí. Však jsem na tom nebyla o nic lépe, jsem strašně štastný člověk už jenom kvůli tomu, že mám možnost ji znát a že ona dokonce mě považuje za kamarádku. Ona je velký člověk.
Přisedla jsem si a mlčely jsme. Rizell se dívala na déšť a usmívala se, tak nějak spokojeně. Však měla od tamat hezký výhled- pole a za něma les. 
Potom mi řekla, že ten déšť je nádherně letní, jako by z něj cítila sílu, radost a vzpomínky. A potom několikrát přestalo a zase začalo a pak se zobrazila krásná duha na šedým nebi a pak až do večera svítilo. Myslím, že jí neudělal dobře jen po stránce fyzické, ale i duševní.
Což bylo dobře. proto jsem vybrala tuto povídku.
Mrzelo mě, že Riz tolik nemluvila, a když trochu, mluvila roztržitě, pletla slova a její věty nedávaly smysl. Myslím, že bude jedině dobře, až jí ty prášky vysadí- dělá to z ní.. jiného člověka. A stejnak jí to nijak nepomáhá. Akorát je jak zfetlá.  
Ale i tak ji miluji a přeji si, aby vydržela a přestala se nenávidět za tu nemoc. Nemůže za to. Já ji budu navštěvovat a milovat, i kdyby skončila na lůžku, vozíčku. Čemkoliv. Budu ji milovat, proto co je, kým je. 
Eve
PS- hodlám se pokusit začít sem přepisovat povídky Rizell. Snad to oceníte.

PSPS- dle skutečných událostí :-)