Duben 2010


Hideto Takarai

14. dubna 2010 v 14:14 | Rizell |  Lidi co se mi líbí
možná jej znáte pod jménem Hyde...
co o něm jenom říci?
čím učaroval slečnu Rizzie?
sama nevím, mohu jenom říci, že byl prvním Japoncem, který se mi líbil, jinak a to neberte nijak zle, se mi normálně nelíbí....
poprvé jsem se s ním setkala ve filmu Kagen no tsuki.... film mě uchvátil, jeho role Adama moc ne, ale zamilovala jsem se do jeho hlasu...
potom jsem začala vyhledávat a vyhledávat...
no a tak jsem se zamilovala do jeho hudby, jak sólové, tak se skupinou( ne všechno se mi líbí, ale to má tak přeci každý)
pak, čím více jsem na něj koukala, tím více se mi líbil... 
takže přiznávám, že má něco do sebe....
rozesmívává mě jeho výška- 158, alespoň myslím * smích * 
líbí se mi jeho manželka.... je opravdu krásná...
díky mé Ann jsem se dostala k nějakýmu pořadu, kde byl i on a tam mě překvapilo, jak až moc se chová jako člověk( né, že bych si myslela, že slavní nejsou lidi * smích * ale on byl opravdu tak nejistý a stydlivý, že mi to vyrazilo dech a je taky pěknej nervák * vyplazuje jazyk * )
šok byl, když jsem zjistila, že mu je přes 40( 41, 42, 43?) a já si myslela, že je mu max 23... * šoking *
líbí se mi jeho nos
občas některé kousky oblečení a docela často boty....
jeho hlas je wau..... úpa moc můžu....... 
jako většina Japonců je stylovej....
a na co se těším? až budem s Ann stát pod pódiem u mikrofonu na koncíku s knížkami v ruce a pak ukořistíme jeho fusakle( ponožky) * smích * 
jednoduše- on prostě stál za zmínku zde v této rubrice....

mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz
mfandilek.blog.cz


Pustila jsem se do toho....

11. dubna 2010 v 14:55 | Rizell |  Moje řečičky
ták, všimněte si změny vzhledu..... sice tamten krásně růžovej sem milovala, ale potřebovala jsem změnu.... a tahle mi přijde hezká.... příjemně hezká.....snažím se vylepšit rozcestníky, ale sama vím, že to bude nějakou dobu zase trvat..... napsala jsem jednorázovku tak, jak jsem slíbila a teď je jen na Vás, zda mi zanecháte nějaký komentáře..... když tak jenom stačí kurzorem sjet níže....jsem zvědavá, zda- li sem ještě vůbec někdo chodí.... ale dneska jsem trošku mákla..... rozepsala jsem si znova 11. kapitolu..... opsala jsem další dvě povídky.... mám připravené recenze a nějaký článečky v záloze, tak snad se to tady zlepší..... 
tak toť asi vše ode mě..... 
Rizell


Tajemství...

11. dubna 2010 v 14:06 | Rizell |  Jednorázovky
podle mě je to hrozná blbost... psala jsem to minulé pondělí večer, kdy už se mi nechtěla dělat němčina.... nevím proč, ale mám z toho divný pocit... 

Aaaaa..... grrrr..... tak to se může stát jenom mně!!!
,, Adélo, prosím tě, jdi otevřít, já nemůžu!" Silně naštvaně jsme se otočila čelem ke zdi a peřinu přetáhla přes hlavu.
Ježiši, kterej debil!!!
,, No tak, Adélo, zvedni se," řvalo se na mě dál neomaleně. 
,, To si snad ze mě dělaj dneska všichni šófky, či co!! Jak si to představujou?" Jako rozzuřený býk jsem potichu brblala nadávky adresované mému super staršímu bratrovi a určitě nějakému individu z řad jeho povedených kamarádíčků, neodbytně drtící mé citlivé bubínky chrčivým tónem zvonku. ,, No jo, no jo. Tak se nepodělejte!"
Hmmm, to nevydržím. Na někom tu nejspíše bude spáchán trestný čin.
Vrčela jsem jako vždy, když mě něco obtěžovalo a konečně se začala zaobírat pomalým vyhrabáváním zpod peřin.
,, Ségra, dělej! Jseš hluchá, či blbá?"
Nono, chlapečku! Ty se zrovínka ozývej, inteligence si dvakrát nepobral a chytrost tě obešla obloukem....
,, Za tohle mi zaplatí, já nejsem žádnej pingl či pokusný králík na plnění pánových příkazů."
Malátnou chůzí, tolik připomínající opilé lidi, s nervama tak akorát na sopečný výbuch, hlavou úplně mimo a očičkama jako škvírečky, byla moje osoba konečně schopná šouravě dojít k hlavnímu vchodu a natáhnout se ke klice.
Drtila jsem si jako malá levé oko, zívala na celou pusu a s radostí očekávala, na koho si vyřvu svoje plíce, za to, že mě budí, zrovna na den, kdy jsme dostali ředitelské volno, dlouho očekávané, a já si mohla- spíše měla jsem namyšlený předlouhý, vítečný spánek.
,, Čau, Áďo!"
Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!!!! Tatíííííííííííí!!!!!
Nenenenene! Vyjeveně jsem zírala a nechtěla si přiznat, že v tomhle stavu mě vidí On! Kamarád mého bráchy, který se ke mně choval vždycky mile, hodně, přívětivě, ačkoliv mě bral stejnak jen jako kámošovu mladší - a jistě otravnou ségru.
Tupě jsem zírala a nezmohla se na jediné slovo.
,, Asi jsem Tě probudil, co? Promiň mi to!" A nasadil kajícný výraz.
Ty? Vůbec né, pro tebe cokoliv, i ranní stávání, jen abych Tě viděla...
Cože? Co to melu?!? To že je správný, nic neznamená. A to, že je pozorný a bere na mě ohled, taky nic neznamená....
,, Chrm... mmm..." 
Můj bože, řekni něco!
Povytáhl obočí a slušně čekal, k tomu stále ve dveřích, co vyplodím..
Dělej něco, ty magore! Usměj se, pozdrav nebo ho konečně pozvi dál...
Jenže ono je něco jiného si říkat a pak to také provádět. A co by mohl udělat blboun jako já? Zatvářit se jako hňup a zavřít oči...
Panebože, vzpamatuj se! Pusť ho dovnitř, takhle jenom stojí a kouká na tebe..
Na mě!?! A sakra...
Uvědomila jsem si, že nejen hrozně vypadám, ale i můj oděv je silně neadekvátní...  Sbalila snad někdy nějaká sexoška z filmu týpka na dětské pyžamové kalhoty s dráčkem Šikuláčkem a bílý tričko s flíčkama od večerních návštěv ledničky?
Nenenenene!!!!
Napřímila jsem shrbené tělo, jako kdybych spolkla pravítko, varovné signály blikající v hlavě na poplach.
Stále šklebící jsem pootevřela jedno oko a bez pohledu na něj jsem sklonila hlavu.
Ano... nebo spíše zoufalé néééé...
To bude v pohodě, snažila jsem se uklidnit, ale šlo to ztuha- tedy, spíše nulově. Ještě abych nebyla nervově na omdlení, když před cizím klukem stojím bez podprsenky a je jasně vidět, co tam mám, tedy v mém případě, co spíše nemám.
Určitě na za účelem, kdyby to jenom tušil, tak mě v tom záměrně a rád vymáchá- přejícný sourozenec, co?, došel bratr, kterému bylo podezřelé, že zvonek utichl, ale kámoš nikde. Prostě a jednoduše, mé trápení bylo u konce...
,, Zdar, chlape!" Kdybych neměla slabší chvilku, jistě bych si ironicky nasmívala těm chlapáckým výrazům a děsně super otloukání pěstí jako přivítací rituál mezi elitou.
,, Čau."
,, Kde to vázlo?"
,, Ehm... nikde!" A zčervenal, a lhal! Kvůli mně! Slyšíte to? Kvůli mně! 
Bratr mrkl na mě a doporučil mi zavřít dveře, převléknout se, udělat něco se svým ksichtem( originální citace) a hlavně velký mužský nerušit!
Tssss! Zabit fakt!
Moje ponížení za dnešek je snad už vyčerpáno alespoň na celý týden a jestli ne, tak minimálně na dva dny dopředu.
S náladou pod bodem mrazu jsem bezmyšlenkovitě žvýkala vánočku namazanou másílkem spolu s rybízovou marmeládou, kterou jsem byla letos nucena s mamkou vařit. A hned má člověk lepší náladu, když si vzpomene, že bratr byl donucen očesávat keříčky a jeho utrpení, naštvanost a totální nasranost, když si zasvinil kalhoty. Prase, no!
Pití horkého kakaa bylo jako další příval dobré nálady a sluníčkovitý výraz opět nalézal na mé tváři své místo...
Jakožto ochota sama a nejskvělejší hospodyňka, jsem chystala naší návštěvě pár chlebíčků ze zbytků burákového másla, dokonce jsem někde vyhrabala uherák a jelikož páni už byli dávno plnoletí, rozhodla jsem se pro pivko z lednice jako vhodnou alternativu pro schlazení vyschlých hrdel.
Nestihla jsem ještě ani všechno naskládat na pečlivě vycíděný tác, ano, maminka čistomilka je známá snad v každé rodině, znovu se rozdrnčel ten odporný zvuk ohlašující návštěvu za dveřmi.
,, Já tam jdu!" 
Týýýbrďo, můj bratříček šel dobrovolně otevřít a s takovým spěchem. V tom bude ženská... Ale? Co by pak tady dělal Martin?
Vykulila jsem oči nad vlastními nepochopitelnými myšlenkami.
Ne, Martin by do trojky určitě nešel....
Zvědavost mi nedala, všeho jsem nechala a omrknout přibývajícího člověka jsem spěchala....
Jééééééééé.....
Můj úsměv vzrostl o třistaprocent a já zrychlila, abych se mohla vrhnout do náručí té skvělé osoby.
,, Jiříčkuuuuu!" Z výšky jsem sledovala každý záhyb jeho tváře a pusinkovala jej jak malé dětsko.
,, Adélko, ty jsi den ode dne hezčí." Dostala jsem velikánskou pusinu.
Heč!
A dále se kolébala v náručí tohohle děsně sympatického a nedávno zrovna devětadvacetiletého klučiny.
To by ale nebyl můj spolubydlitel, aby se neozval.
,, Ježiši, nechovej se jak malá furt. Vždyť ho uškrtíš!" A šeptem sykl, ať nedělám ostudu. Tím upozornil na přítomnost...
Ohh.... sakra.... Co si o mně teďka pomyslí? Že jsem dětinská a nevyspělá..
Strášně nenápadně jsem mrkla jeho směrem a všechno veselí bylo tytam. Věčně příjemný obličej brázdil zadumaný výraz, nepřívětivý pohled a drobný vějíř vrásek u kořene nosu.
,, Takže. Tohle je Jirka. Jirko, tohle je Marťas, nej kámoš." Podali si ruce, což jsem se divila, že mě Jiříček unese pouze na jedné ruce, ale což, nebudu se podceňovat a jej taky ne.
Od té doby jsem se vídala s Martinem naprosto ojediněle a pokud, tak si pokaždé našel výmluvu, aby nemusel se mnou mluvit, natož trávit čas v mé přítomnosti. Nebudu vykládat, že ač jsem si toho všimla, nijak to neřešila. Lhala bych. Řešila a jak...
Moje nejlepší kamarádka, ostatní přátelé, rodiče i bratr, jednoduše nechápu, že mě nezabili. Snad pochopili moji lásku a neskutečnou bolest z jeho nepochopitelného chování vůči mně.
 Trápila jsem se více než rok, všechny otázky, kdy se bráška ptal, kdy že to nebudu doma, aby mohl přijít on, mi dokázaly zkazit náladu i na více dní dopředu. Věčně usměvavá tvář pomalu vymizela a občas jsem musela připomínat zombí. Nechutnalo mi, špatně jsem usínala, a když se zadařilo, z nočních můr jsem byla zásadně vytrhnuta pomocí rodinných příslušníků celá zpocená. Pokožka postrádala zdravou barvičku, jak jsem stále smutnila doma a celá duše strádala. Nejhorší však byla bolest srdce...
Pak to jen tak nezmizelo, spíše jsem se užírala ještě více, ale po tom, co bratr jednou při nedělním obědě prohlásil, že se Martin přestěhoval do Anglie, aby mohl studovat na prestižní škole, uzavřela jsem všechnu tu tíhu neskutečně drásající bolesti někam hluboko uvnitř sebe a snažila se opět usmívat. Nebylo to, že sejde z očí, sejde z mysli, tak to opravdu nebylo, stále to bylo velice těžké a po nocích jsem brečívala do polštáře, ale to, že jsem jej nepotkávala a on se mi různě nevyhýbal, mi trochu ulevilo. Nestřetávala jsem ten pohled, který vždy uhnul, když si všiml, že se dívám.
Začalo to být snesitelnější, a jelikož lidé okolo mě zahrnovali láskou a já byla zase ji schopná vstřebávat, mé rány se začaly postupně zacelovat.
Chodila jsem ven, prostě byla jsem schopná zase obyčejně fungovat.
Za další dva roky, což je vlastně ode dneška tři měsíce zpět, naše parta hrála hru na pravdu. nevím, zda- li ji znáte, ale je dosti podobná flašce, akorát bez fantů.
Uplynulo spoustu času a já žila svým krásným životem. Ten večer však byl pro mě šokem, nepříjemným a duši trhajícím. Bylo to vlastně poprvé, co se přede mnou začal rozebírat On, opatrně, ale přeci. Mé nitro reagovalo, ale navenek bylo vše v pořádku. Naše otázky se začaly zaobírat jeho směrem a pak to přišlo. Celé okolí již znalo a hlavně pochopilo pravdu o mé zamilovanosti- kromě mého bratra. V životě jsem zažila hodně zklamání, kdy jsem byla nucena ovládat své emoce, v té chvíli jsem musela vynaložit všechno úsilí, abych jen hloupě přikyvovala hlavou, mírně smutně se usmívala a hlavně, abych nezačala brečet a opět se nepropadla na dno zoufalství. Snažila jsem se moc, aby fakt, že můj bratr veřejně prohlásil, že nikdy neprozradil tajemství, která mu někteří svěřili, ale že po těch letech, jedno říct může- jeho nejlepší přítel byl zamilovaný strašně moc do jeho mladší sestry- tedy do mě, mě nesložil.
Byl to ten největší šok v mém dosavadním životě. A já se musela tvářit vyrovnaně, jelikož všichni spočinuly svými soucitnými pohledy na mně. Každý věděl o mé lásce, pouze můj bratr ji nikdy nepochopil, nevzal na vědomí. To, že udržel své tajemství, bylo sice krásné, ale v té době kdysi, to mohlo změnit spoustu věcí.
Když můj bratr pochopil, jak to bylo, cítil se vinen. Pak ale prohlásil, že ke konci o mně ani nemluvil. Poprvé jsem pochopila, že jeho chování se změnilo po setkání s Jiřím. Můj bratr to potvrdil a také přiznal, že se mu nikdy nezmínil, že se měl stát manželem naší starší sestry a tak, se mohlo zdát, že je mým přítelem.
Nenaplněná láska, ano, tak bych to nazvala.
Převládal ve mě neskutečný bol z nenaplněné lásky, ale i tak jsem se tvářila, že je to za mnou. Hlavně kvůli svému příteli, který znal ten příběh a díval se mi odhodlaně, ba statečně přímo do očí, aby poznal pravdu, ať by byla pro něj jakákoliv. To kvůli němu jsem byla silná.
Martin, ač osudová láska, žil svůj život v zahraničí, stále si myslící, že já o něj nestála, kdežto já žiji zde s bolestnou pravdou, ale ve vztahu s člověkem, který mě má rád a já jeho.
dodatek
Dneska ráno jsem byla, jako každou sobotu ráno, vyhnána pro čerstvé pečivo na snídani. Rozklepala si mi jemně brada, když jsem spočinula tváří v tvář jemu, poznala jsem ho...
Vrátil se domů.
Určitě se dozví pravdu, pravdu o vzájemných citech...
Co pak?
Ty jeho oči mě poznaly...
Jeho oči.....