Květen 2009

NNTJSZ-6 kapitola

31. května 2009 v 1:11 | Rizell |  Nic není tak, jak se zdá
dlouho jsem nic nenapsala, je mi líto, i když z duše miluju psaní příběhů a stále se v té mé hlavince něco nového rodí, nejsem schopna býti dlouho doma a něco napsat.... po takové menší pauze se to snad zlepší, dneska se musím vypsat, po dlouhé době se necítím dobře, přiznávám, že brečím, jako malá holka.... hloupé, já vím, ale, když on mi někdo strašně moc ublížil a já se přes to nemůžu dostat dál, taťka se mi snažil celý den pomáhat, ale ono to jen tak nepřejde.... ten člověk mě zradil, ublížil, zabil to, co tvořilo mé já a to nelze jen tak přejít a jít dál, to nedokážu a ta jeho drzost mi říct, že je to má chyba a poslat mi tu písničku.... co jsem udělala, že si to vyložil jinak??? proč mi to udělal, proč se neovládl..... já, prominte, ale já..... * třepe se a přes slzy nevidí * ..... bylo to tak hnusné, odporné, tak dlouho jsem se sprchovala a drhla, ale nejde to smýt..... cítím se jako odporná zrůda


Projedeme lesem, kterým je celá tvrz chráněna od přímých ledových větrů od moře. Tím se dostaneme za celý hrad, u prazvláštních keřů, divoce zde rostoucích, za pomoci Edwina, slezu z koně. Vytáhne meč, docela se vyděsím toho zvuku.

Tak tenhle zvuk slyší oběti před svojí smrtí.

Ten ledový skřípavý a přitom skoro neslyšný zvuk mě mrazí v zádech. Meč se zaleskne pod slunečními paprsky. Několika rozhodnými a pevně vedenými pohyby můj společník useká větve. Tím dostáváme pohled na malé dubové dveře opevněné ocelovými obručemi. Je vidět, že zde již dlouhou dobu nikdo neprocházel. Moji domněnku si náhle potvrdím.

,, Naposled jsem tudy šel s mým bratrancem, za doby, kdy žili jeho rodiče. Nevím, zda se mi povede je otevřít."

Tiše jsem přikývla, někdy jsem měla chuť tomuto krásnému muži něco povědět. Otevřít ústa a mluvit, říci všechno, co jsem doteď držela v sobě. Ale tím bych zradila. Zradila svoji matku. Ač jsem se dívala na sira Edwina zápasejícího s dveřmi, mé myšlenky si šly jiným směrem.

Tak je zde. Nic už nestojí v cestě k tomu, abychom spočinuli tváří v tvář. Čeká mě to, co jsem nikdy nechtěla a můj dosavadní spokojený život končí. Vlk přidusí beránka hned na začátku a ten nebude moci již vzdorovat, vlk zjistí jeho pravé já a bude ho ovládat a ničit.

Projela mnou vlna nevole i strachu.

,, Paní, až po vás! Musíme si pospíšit!"

Dlouho cestou plnou krys, kostí a pavučin jsme doběhli až k točitému kamenému schodišti. Nedokázala jsem si představit, jak někdo mohl vytvořit takovou krásu. Na posledním schodu nás čekala další malá překážka, padací dveře. Po složitém otvírání, které se mi zdálo nekonečné, nastal další problém, jak se ve svých šatech, s tou váhou, dostanu nahoru, nebylo zde nic na co bych si mohla stoupnou a nechat se vyzvednou od mého společníka by i přes všechny pocity, bylo nevhodné. Musela jsem počkat, až on sám se dostane do hradu a zvrchu mi nějak pomůže.

,, Nebojte, udržím Vás. Věř mi, Miriel! Nepustím Tě, raději bych se nechal zabít barbarem, než abych to udělal."

Věřila jsem mu, nemusel mi nic dokazovat. Bez větších problému jsem se za Edwinovy pomoci dostala dovnitř. Mé šaty byly od prachu a z mého pracně udělaného účesu vypadlo několik pramínků, ale jinak jsem byla bez úhony a jak jsem si ověřila, bratranec mého muže také. Podívala jsem se okolo, nacházeli jsme se nedaleko hlavního vchodu. Bez okolků mě chytl za ruku a táhl za sebou při rychlém běhu. Takovou rychlost jsem v životě nevynaložila, při zastavení před dveřmi na nádvoří můj dech měl zrychlené tempo a to se nijak nemínilo snížit, špatně se mi dýchalo a píchalo mě v boku. Tváře mi jen hořely a srdce zběsile tlouklo.

,, Paní, není čas čekat, musíte vyjít. Půjdu hned za vámi, nebojte se."

Naposledy mi pevně sevřel dlaň a vyprostil se z našeho sevření. Zvedla jsem hlavu a pokusila se aspoň trochu uklidnit, představa, že tam budou všichni mě nijak nezneklidńovala, ale že tam bude on, bylo to strašné. Mým tělem projel známý chlad a ruce se mi třepaly, když jsem svírala kliku.

Chvíli mi trvalo než jsem znovu přivykla slunečnímu svitu, zprvu jsem pouze slyšela ohromné množství hlasů, ale když jsem si již přivykla, udivilo mě, že se tolik lidí vejde na nádvoří.

A to všichni přišli uvítat svého pána.

Hleděla jsem do tváří těch lidí, všichni něco křičeli a mávali vším, co našli po cestě. Co mě udivovalo byly jejich výrazy. Smáli se, usmívali. Byli šťastní, že vidí Luciana, že se vrátil. Bylo to pro mě něco nového a velice nepochopitelného. Přiznávám, že mě to na pár okamžiků naprosto vyvedlo z míry. Nedokázala jsem si představit, ani v tom nejpozitivnějším snu, že by ho někdo miloval, zbožňoval. A zde? Stovky lidí na něj hledí s úctou, uznáním a přátelskou láskou.

Jezdci dojeli až k hlavním schodům, na jejiž vrcholu jsem stála s Edwinem a nyní již i s ostatními obyvateli hradu, kteří přišli přivítat pána a jeho vojsko. Moje oči se zabodly pouze do jediné postavy, štíhlý muž s velmi dobře a krásně stavěným tělem, s mečem připevněným u opasku. To byl můj cíl. Nevím proč. I po bitvě vypadal jako přenádherný anděl, jeho nezaměnitelné světlo přitažlivosti bylo stále stejné. Ani trochu pohaslé. Černé vlasy mu rozfoukával vítr, jeho tělo hrdě nesl černý kůň s dlouhou hřívou a bílou levou zadní nohou. Oba se velice nesli a přitom v nich bylo něc zvláštního, co je pojilo s chudými lidmi kolem. Luciano se uvolněně díval všude okolo a občas se na někoho usmál.

Ladným pohybem se s bezhlučným seskokem dostal ze svého oře. Okamžitě byl obležen svými rádci, se zájmem a úsměvem s nimi chvíli pohovořil, než opustil své místo pod schody, bratrsky se objal se svými spolubojovníky. Mé oči na všechno hleděly a mnou prošla jakási pýcha. Rychle jsem zatřepala hlavou.

Blbosti, nechala jsi se ovlivnit pocity druhých lidí.

Jeho hlava se pozvedla vzhůru a oč nezaujatě hleděly našim směrem. Zase nastoupil ten zvláštní pocit v mém těle. Jeho pravý koutek se zvedl do úsměvu, naposledy se uklonil mužům kolem něj a několika kroky dorazil do více než poloviny schodů, Edwin se kolem mě protáhl a došel k němu. Nějakou dobu se na sebe dívali, pak se objali, viděla jsem pouze jak se mačkají a něco si potichu říkají. Až nyní mi došlo, jaký je pouto mezi nimi. Vždycky jsem si myslela, nebo spíše jsem to tak viděla ve svojí zaujatosti, že jejich vztah je spíše nevalný a že ač spolu vyrůstali, jak mi bylo zděleno, tak se nijak nemuseli. Smáli se, když ke mně přicházeli, moje ruce se velice potili a cítila jsem se nesvá. Zastavil se kousek přede mnou, davy byly zticha, pozorovaly nás, vlastně to bylo poprvé, co nás spolu viděly. Díval se mi do očí i při pokloně nerozbil spojení mezi námi. Otočil se k davu.

,, Moje paní! A vaše nová paní!"

Nebyla jsem možná jediná, kdo čekal něco delšího a vřelejšího, ale i tak dav křičel a tleskal. Byl rád za všechno, co jim ten muž poskytl. Bez dalších frází mi nabídl rámě, společně se všemi jsme odešli do jídelny, kde to bylo všude cítit jídlem, jaky by snad věděli, že jeho návrat nastane dnes.

Dívala jsem se kolem sebe, muži jedli a pili, nebrali ohledy, jak u toho vypadají. Své oblečení měli potřísněné různými pokrmy, víno jim teklo od úst a neostýchali se hlasitě si ulevit. Po celou dobu jsem jako jediná žena seděla v čele stolu vedle Luciana, ten velice pil, mě si nevšímal, pokud se tedy občas neobrátil mým směrem s korbelem vína a nedonutil mě ho vypít.

,, Díval jsem se po okolí hradu a po hradu celkově. Panství jenom kvete pod vaší rukou, je vidět, že zde již bydlí žena. Potřebovalo to tu jako sůl." Můj společník, Bailain, jméno jeho myslím, byl nejlepším šermířem a pravá ruka Luciana při velení, jak jsem se dozvěděla. Byl to mohutný muž s velice dlouhými světle hnědými vlasy různě zauzlovanými, kožešinami ozdobeným tělem a příjemnou tváří. Jeho hlas byl vysoce chraptivý. Nepil tolik jako ostaní, říkal, že jeho žena nesnáší, když se jí vrátí napitý.
,, Jako každá ženská, furt mě hlídá a hledí na to, abych neztrádal. Ale nebudu lhát, má paní, at jakkoliv každej chlap nadává, je v hlouby duše děsně rád, že je o něj taková starost. jenom suchar by pohrdal."

Suchar, a co necita- zrůda?! Luciano!

,, To je strašný, že mi neodpovídáte. Snad vás neobtěžuje, že vám to tady všechno vykládám."
Bailainovi se do zad opřeli další tři muži z řad jezdců.
,, Snad tu naši novou krásnou paní nenudíš svými řečmi, milý brachu." Sotva dvacetiletý mladý hoch s nádhernýma upřímnýma očima se smál a přátelsky velkého muže poplácával po rameni.
,, Nezapomínej na ty svoje parchanty, co na tebe doma čekaj spolu se ženuškou, zatím co ty tady popíjíš." Dívala jsem se na muže, který nepřekračoval třicátý rok. Měl zlaté oči jako med, ale byli tvrdé, ač to co říkal, myslel ze srandy, jeho obličej neprojevil žádnou emoci. Měl delší vlasy, barvy tmavá sláma, ozdobené karamickými korálkami a menšími pírky. Vypadal divoce a přitom tak chytře. Nad ostatní ho dostávalo něco nepopsatelnýho. Můj spoluhostující ho chytl za krkem a jedním prudkým pohybem ho přehodil přes sebe na stůl. Všichni se smáli a vůbec se nad tím nepozastovali, já jsem málem vyletěla ze svého místa. Nic takového jsem neznala.
,, Já ti dám parchanty! Narozdíl od tebe mám rodinu a pud sebezáchovy."
Muž nehnutě ležel a natočil hlavu směrem ke mně. Pod tímto úhlem jsem na jeho tváři spatřila dlouhou táhlou jizvu. Můj obličej vyjádřil naprostý údiv. Muž odklonil tvář tak, aby mi zabránil na ni hledět a znovu bez emocí a bez toho, aniž by na mě reagoval promluvil.
,, Omluvte hrubé chování tadyhle toho medvěda. Říkají mi Daniel, ten nejmladší je Mordgid a naposledy je tu.."
To proslovu mu skočil černý muž, moje pocity byli udivující, nechápala jsem, kde mohl získat takovou barvu. Byl to vysoký muž, neměl žádný vlas, po jeho těle se vlekly různé obrazce tetování a vypálených ornamentů spolu s mnoha jizvami a zraněními z válek. Jeho tělo bylo oblečeno v kůži, na opascích měl spousty dýk, jeho oči byly černé. Měla jsem z něho strach.
,, Jsem Ionter, nemusíte se bát. Žena mého přítele je i mým přítelem." Jeho dobromyslný úsměv mě přesvedčil o jeho slovech.

Slovech vraha.

Cítila bych se opuštěná a velice nesvá na této podivné hostině, nebýt jich. Povídali mi spoustu jejich příběhů a dobrodružství, o rodinách, rodných zemích. Svých snech a koních, kteří prý jsou velice důležití. Jedinou věc, na kterou za těch spoustu hodin nepadla ani zmínka, byla válka. Chtěla jsem nějak naznačit svůj dotaz, ale nemusela jsem se namáhat. Do jídelny naklusaly ženy. Spíše tanečnice. Byly spoře oděné. Hudba doposud hrající utichla a muži se hladově dívali na tyto hambářky. Ani mí společníci nebyli vyjímkou, až na Daniela. Nezaujatě si leštil meč a svět kolem něj nebyl. Byl snad jediný, kdo se nedíval na ty ženy. Měly několik vrstev volných průhledných šátků představujících sukně kolem pasu, látky kolem jejich hrudí se mohly snadno odstranit. Těla měla pomalována barvou a ozdobena spousty šperků, která při každém pohybu vydávala zvuky. Hudba bez upozornění začala znova hrát. Tanečnice se svůdně kroutily do rytmu, vypadaly okouzlujícně, svůdně. Byla jsem jako zhypnotizovaná i znechucená zárověň. Druhý pocit začal převládat, když se Daniel zvedl a spolu s jednou odešel z místnosti. Naprosto jsem to nechápala. Začali se zvedat i ostatní, ale někdo je předběhl.

Luciano se zvedl a pomalým krokem došel k jedné z nich. Dívka se svůdně usmála a její ruce začaly zkušeně šmátrat po jeho těle. Ze svého místa jsem měla vynikající výhled, můj žaludek sevřela ledová ruka, do očí vyhrkly slzy.

První den a všem hned ukážeš, co jseš zač. Ukážeš, že já tě nezajímám!

Nechápala jsem, proč je mi to líto, ten muž byl pro mě cizí. Dál jsem hleděla jejich směrem. Pořád stál a díval se na ni. Zničeho nic ji neskutečně rychlým pohybem hrubě popadl vzadu za krk a vykázal z místnosti. Hudba znova utichla, muži začali nesouhlasně bručet.
,, Kurva, držte hubu. A vy táhněte za tou první. Nemíním na vás celou dobu čumět. A ráno, ať zde už nejste." Ženy mlčky a zaskočeně a vystrašeně zároveň vyběhly z místnosti.

Jen Daniel to stihl.

Muži hlasitě protestovali. Nelíbilo se jim jeho chování.

,, Vy taky, táhněte, konec! Mám toho dost, všichni ven!!!" Stál uprostře místnosti jako velekrál sám a svým chladným tichým hlasem rozdával rozkazy, a ty nesnesly neposlušnost.

Zvedla jsem se s ostaními a chystala jsem se do svých komnat, spolu s Mordgigem a Bailainem a černým přítelem jsme byli u dveří na odchodu, když mě pevně zachytily něčí mrštné ruce a nehodlaly mě pustit. Mordgig pohotově vytáhl meč, ale když uviděl muže za mnou, usmál se a směrem ke mně pokývl hlavou na dobrou noc. Stejného gesta jsem se dočkala i od ostatních. Tím mi bylo jasný, kdo je muž za mnou.

Luciano!!

Moje tělo se začalo nekontrolovatelně třást a oči s bolestí hleděly na posledního muže, který za sebou zavíral dveře. Nastalo naprosté ticho přerušované tlukotem mého srdce a oddychováním mého muže. Začala jsem se bát, věděla jsem, že tento okamžik příjde, ale doufala jsem, že on nebude napitý. Už jednou jsem poznala jeho agresivitu.

Pomalu si mě otočil čelem k sobě. Díval se střídavě do očí a hladově na rty. Jeho oči byly pro mně šílěné. Jeho levá ruka si mě pevně připoutala k jeho tělu, neměla jsem jedinou šanci k útěku. Pravá ruka mi přejížděla po celým těle až ke rtům. Snažil se palcem dostat do úst, polštářek jezdil po rtech a občas zaútočil na pevně semknuté rty. Vynaložil trochu síly, abych je povolila. Cítila jsem jeho ledový prst v ústech, nevím, co jsem cítila, ale odpor to nebyl, snad pokora, odevzdanost nad strašným osudem. Ruka mi z pasu sjela trochu níž a bořila mi prsty do sukní, aby se dotkla aspoň trochu zadnice. Snažila jsem se, aby přestal.

Nemůžeš mě dostat tak snadně!

Dělal, jak by ani nevěděl, že se o něco pokouším. Stále na mě fascinovaně hleděl a začal pomalu naklanět hlavu k té mé. Lucianovy rty se nebezpečně blížily k těm mým. Několi palců před polibkem však zastavil, hleděl mi do očí. Nevěděla jsem, co to znamená.

Ukrutnou rychlostí a silou mi vtisk hrubý polibek. Nesnažil se být ani něžný. Mé nehty mu drásaly kůži na hrudi, jak se snažily mu způsobit bolest. Prohluboval polibek, docházel mi vzduch a nevěděla jsem co mám dělat. Vytvořený tlak mě donutil pootevřít ústa, jeho jazyk mi vnikl dovnitř. Ulekla jsem se, nevěděla jsem, že je něco takového možné. Pokusila jsem se mu to oplatit, nevěděla jsem co v té chvíli chci. To co jsme dělali mi začalo být příjemné. Mé tělo se uvolnilo a ruce si našly trochu nehrabaně místo na jeho krku. Moje rty toužily po delším a delším polibku. Líbilo se mi to. Lekla jsem se, když mě nečekaně zvedl do náruče jako bych nic nevážila. Znovu si vynutil tlak na mých nohách, pochopila jsem, že si je mám obmotat kolem jeho pasu.

Co to děláš?? Ty s ním spolupracuješ!!

Moje tělo se k Lucianovi tisklo co nejvíce, nechtělo, aby mezi námi vznikla jediná mezírka. Ruce boudily nejen ve vlasech, ale opovážila jsem se i níž. Jeho si naopak našla cestu k ňadrám, hnětl mi je. Bradavky se ztopořily vzrušením a on se mi do úst pousmál. Třáslo se mi celé tělo.

Vykřikla jsem, když prudce jednou rukou shodil taliře ze stolu a na jejich místo mě posadil. Vykasával mi sukně a já cítila, že nevím co chci.

Moje ruce se snažili zastavit ty jeho. Tohle jsem nechtěla. Nesměl si mě vzít jako nějakou děvku. Nemohla jsem dopustit něco tak strašného. Přehlížel moji snahu a tvrdojšíjně se dožadoval toho, co chtěl. Začala jsem být histerická, bála jsem se. Jeho ruce znenadání poklesly, celé tělo se zhroutilo. Sedl si na lavici a svoji hlavu zabořil do mého klína. Hleděla jsem na něj, plna zmatku. Dlouhou dobu bylo naprosté ticho, při kterém jsem nevěděla, jak bude pokračovat. Vyděsilo mě, když z mého opilého muže vyšel vzlyk. Vzlyk, prosycen plnem zoufalství a ztráty.

,, Nedokážete si nikdo představit, jak je to strašné. Když se vracíme domů, všude nás vítají, plni smíchu a štěstí, pro ně jsme hrdinové, kteří pozabíjeli ty špatné a je ochránili. Nikdo nevidí tu druhou, temnou stranu." Odmlčel si a zavřel oči, aby zadržel příval slz. ,, Zabíjení! Krev, hnijící maso často žráno havrany, mrtvoly. Muži se strachem v očích. S rozseknutým břichem, hlavou. Bez ruk, noh, očí. Vzduch je cítit smrtí, země je zbarvená a její hněv je nesnesitelný. Pak se hledají ti, co přežili, Ač naši nebo nepřítelé. Naše ošetříme nebo sami usmrtíme, abychom je zbavili trápení. Nepřítele mučíme, využíváme, prodáme jako otroky nebo nelítostně zabijeme. Ale oni jsou také hrdinové. Pro ně jsme nepřátelé my, a jejich lid se nás bojí stejně jako náš jich. A bojí se oprávněně, z hodně lidí, i těch nejslušnějších, udělá válka zvířata. Plení domy, zabíjí bezbranné i ty, co se vzdají. Likvidují jejich obydlí. Mučí jejich děti, znásilňují ženy a dívky. Nabodávají hlavy na kůly, pro výstrahu, a smějí se. Muž, který zabíjí pro potešení, není muž a už vůbec ne voják. Pokaždé, když někoho zabíjím, hledím mu do očí. Vydím tu bolest a umírající nadějí, že ho zrovna by zabít nemuseli. Když zabíjím, říkám si, jaký asi vedli život, co je k tomuhle přivedlo, zda mají ženu a děti, hospodářství. A co se s nimi stane. Nenávidím to, nechápu, proč to musí být. Vždyť v kostelech hlásají, že jsme si rovni, Bůh je všemohoucí a že jsme vznikli ze stejných rodičů. Tak proč se teď zabíjíme? Proč ten nahoře jen tak přihlíží a nezakročí? Proč někteří touží tak po válkách a krvy? Jak je to může těšit, všude mrtvola. Když jako velitel víš, že ty, který si poslal tam a zase jinam posíláš na jistou smrt, aby jsi vyhrál a nebo zajistil život někomu lepšímu je to strašná tíha. Já přeci nemám mít žádnou moc rozhodovat o jejich životech, ale oni mě musejí poslechnout. Ztratil jsem, ne, já zabil tisíce svých mužů bez mrknutí oka. Poslal je tam bez jediné pohnutky v mysli. Byla to pro mě samozřejmost. Jsem vrah, vrah! Nedělám rozdíl nad nikým. Zabil jsem i vlastní rodiče! Zabiju i tebe! Zabiju! A pak určitě budu každou noc vidět tvůj obličej spolu s tisíce dalšími a slyšet tvůj vyčítavý hlas, tak jako od kohokoliv jiného. Jsem vrah!!"

Seděla jsem na stole až do ranních hodin s jeho hlavou na klíně. Už nebrečel, před několikati chvílemi hluboce usnul. Hladila jsem jeho hlavu a opečovávala ji, jako by to byl největší poklad. První sluneční paprsky pronikly na hrad a osvítily místnost. \užívala jsem si jejich teplých doteků a zřervenala, když jsem si vzpomněla na včerejší noc.

Co jsem cítila?

Začala jsem se rozhlížet okolo, divím se, že ještě nikdo nepřišel, moje ruce chytly Luciana okolo pasu. Udiveně jsem znovu zvedla paže. Červená lepkavá tekutina zamazala celé má šaty, když jsem pobledlého muže pokládala na lavici a snažila se ho probrat. Byl studený, na čele se mu dělaly krůpěje potu. Už jsem to chápala, on věděl, že si tu ránu nenechal ošetřit. Nechtěla jsem ho tam nechat samotného, ale jinou možnost jsem neměla. Utíkala jsem celou cestu do kostela, kde jsem každé ráno potkávala ranhojiče z celého okolí, jak chodí za farářem.

Musel mít celou noc strašné bolesti, jak to, že jsem to nepoznala?









Pečem na ně, ty jsi Rus? tak já jdu, jéé, ten dredista je pěknej a můžu si ho vyfotit? v Praze je blaze a pěkně draze a ticho před bouří, pomalu mi dochází písmenka a jsem v tom.......

29. května 2009 v 0:12 | Rizell |  Moje řečičky
tak jo, zítra nemusím do školy, tak jsem to využila pro napsání povídky, mám přes čtyři stránky a to jsem zatím na začátku, bohužel se mi to vůbec nelíbí, jelikož v hlavě jsem si to představovala jinak a na papíře mám nějakej pro mě cizí děj..... jsem unavená a půjdu spát, aby zítra na ten ultrazvuk vůbec došla......... doporučuju přečíst Brisingra a koukat na Vévodkyni, milionáře z chatrče.... nadále doporučuju jezdit na kole, motorce a chodit ven s chlapci, děvčata, kapito??? moc se těším na sobotu a taky až uvidím zítra tancovat moji dcerunku, na kterou můžu být právoplatně pyšná a hrdá, jelikož po mně to nemá.... co jiného říct, že jsem se ve středu flákala?? njn, byla jsem v Praze, jako chtěla jsem vám napsat milionstopadesát zážitků, ale mě se nechce..... stejně mi sem nikdo nechodí a nevím, co má dělat se vzhledem blogu..... mám ráda svýho tatky a pro mě je to ten nejlepší tatínek na světě....... a moc zbožnuji Itali a Frantíky, jelikož jsou boží a vtipní a temperamentní a nechápou, že fráninu neovládám, ale když přehodil na ajinu, tak v poho, pokecala jsem si s nějakou paní na téma chlapi, nějakej Rus taky něco kecal.... no a v restauraci mají až moc přátelské číšníky.... on na mě normálně hrabal, ale můj pohled mu nedovolil zopakovat to..... a jsem dobrá zlodějka, ušetřila jsem si penízky...... a těším se naléto, jelikož mě už dva lidé pozvali do Práglu na prázdky....... co napsat, nevím..... bra, bra, bra........... jako jinak, pražačky nic moc, takový nesympatický a moc umělý, to popisuju, jako bych v té praze byla poprvé........ ale pražáci, heh, slint, takový stylaři........ docela bych si zopakovala neděli, ale věřím, že bude daalší a stejně skvělá...... jo a moje další poznatky o modě, všichni asi žerou tu držku Edwarda Cullena( toho kačera co ho hrál, ta držka, však víte) a upíry, jelikož všechny holky se lenost nějak málo opalují..... chjo....
brou noc, Rizell, která je zhulená a podle skvělých testů ze zsv trpím naprosto moc stresem, což je divný, jelikož já jsem zrovna člověk, kterej se nestresuje, dělá všechno v klidu a nijak se nevzrušuje( sakra, já prohrála- osobní vtip)
jo a trohle mě vystihujer ten obrázek a kdyby někod měl chut, tak mi udělejte layout bo co to je tady s tou paní a já vám budu vděčná, takže změnu blogu očekávejte

Změna!!!! Opět!!!

27. května 2009 v 20:46 | Rizell |  Moje řečičky
tak jo, změnila jsem to zase, heh... ted jsem přijela a během deseti minutek je to hotovo.... zítra musím valit do schůl a vůbec se mi nechce.... dnešek byl báječnej.... nevím, jak to tady bude pokračovat s povídkama, jelikož mě nabaví sedět doma a když už doma tak ne u pc..... přesto všechno na vás nezapomenu a do konce týdne by se mohla vylíhnout nějaká písmenka na papíře.... zítra vám snad napíšu nějakej skvělej článek o mně a mým životě a dnešku a přidám foto, který se mi neuvěřitelnou rychlostí kupí.... papa berunky.... vaše neskutečně štastná a o zážitky neúnavná Riz( Rusalka :-* )

Veveří

23. května 2009 v 18:28 | Rizell |  Když Rizell fotí


tak jo, dávám sem veveří... aby jste věděli, jak to vůbec vypadá, mě se líbí, i když sama vím, ž eexistují daleko lepší a hezčí hrady a i zhříceniny, ale občas je vám to jedno, důležité je, jaké vzpomínky se k tomu váží.... jinak ten brouk je chudák, jelikož to díte mu přede mnou rozjelo koloběžkou zadeček a ten nádhernej pes...aaa... no, trvalo mi dlouho než se uráčil aspoň trochu dát tu hlavu mojim směrem.....

Brněnská přehrada

16. května 2009 v 13:39 | Rizell |  Když Rizell fotí

tak to tu máte, zase jsem říkala, že to sem prdnu... jenom taková troška, nejlepší je ta užovka ve vodě a naše čubinka... kdyby něco ta fenečka se jmenuje Ašinka a nade vše ji zbožňuji

Zahrádka

16. května 2009 v 9:02 | Rizell |  Když Rizell fotí
tak jak jsem slíbila, tak to tu je... nijak oslnivé to není a nebude, ale baví mě to a to je nejhlavnější

Chjo

16. května 2009 v 8:24 | Rizell |  Moje řečičky
ahojec, nebo spíše dobré ránko, růženky!
no, co bych pověděla? díky za vaše názory na vzhled, ale zůstane to takhle, jelikož dalších pět minut na to se mi nechce obětovat.... možná jste si i někdo všiml, že jsou pozměněny rubriky a kapitola stále není.... dneska chci napsat jednu kapitolu- jednorázovku, kterou bych chtěla poslat do soutěže, aby mi někdo řekl, že na to prostě nemám.... další věc co musím, je napsat slohovou domácí práci, ale to by neměl být problém, jelikož už jsem ji vymyslela...
a proč mám v nadpise, to co tam mám? hned se k tomu dostanu.....
celý týden byl báječný, nádherně jsem si ho užívala, fotili jsme se- fotky ucházející, ale naši kluci mají boží... potom jsem jela za kamarádem do Brna na výšku- musela jsem být slušně oblečena a bez výstřihu, jelikož minule se na mě všichni koukali..... tam jsem si udělala mega trapas( já to nepovažuji za trapas, ale nevím, jak to jinak nazvat)... roubrečela jsem se štěstím.. Matýsek je na týden "doma" a tak ho tam schválně pozvali... Brečela jsem a skočila mu do náruče, náhodou měl taky slzy v očích..... jeho ucho bylo dlouho bombardováno vším tím, co jsem mu neřekla a hodně mě to mrzelo, omluvila jsem se mu... málem jsem měla rozmačkaný žebra, dostala jsem pusu od Brášky a už jsme se od sebe nehli( na záchod jsem šla sama * úsměv *) ...
ve škole dobrý, akoráď páni profesoři prudí, jako vždy.... včera bylo poslední zvoění, takže jsem byla pomalovaná a smrděla jsem octem a různýma voňavkama.... v autobuse jsem měla spoustu místa kolem sebe, díky tomu...
večer jsem došla na bus a jela za holkama.... udělala jsem si srandu z Vojtíška a Janinky.... docela prča... Janča bohužel nešla spolu s Terkou a mnou si zatrsat.... tak jsme zašly na deset minut za ní a snědly jí zmrzlinku a koukali na Forest Gump, dosti krásný film..... pak jsme šly, jelikož do devíti byl vstup zadarmo.... došly jsme a půl hoďky seděly jak trubky, než jsem přišly na to, že pingl sám od sebe nedorazí... následovalo kdo s koho, jelikož někdo musel hlídat věci a někdo koupit pití.... šla jsem a dokonce jsem neomdlela.... můj míchaný koktejl za 38 byl odpornej.... potom jsme šly trsat a už to jelo-70.-90- léta... vlnily jsme se v rytmu tance... byla to paráda.... přísloví v nejlepším zkončit jsme dodržely, ač nerady.... byl to nádhernej večer, dík Terez * pusa na čelíčko *.... a už jsme vám to říkala? všichni chlapy nám spolu s Tess čuměli solidně nechutně do výstřihu( div jim netekly sliny- fůůůůůj) a čuměli na zadek, opravdu chlípné a vůbec jim nevadilo, že vedle nich stojí jejich drahá polovička.... taky jsme měli vláček a ten chlap za mnou mě celou dobu ošahával, mylslela jsem, že se zblázním, jak mi to bylo nepříjemný....
a dnešní hrozná novinka? prší, to zaprvé, ale ta horší.... máme jet na Veveří na slavnosti, ale já nepojedu * trhá si vlasy * od tří hodin od rána běhám stále na záchod a je mi děsná kosa, nemůžu se zahřát...žaludek jako na vodě a oči jako angorák( to mě trápí nejmíň), bříško bolí a jsem ráda, že jsem ráda...heh... nadopovali mě práškama a doufám, že aspoň večer, budu s kočenama, jelikož už ten hrad mě moc mrzí, já chci Vojtíka a Kikinu a Terku...
pro tuto chvíli asi vše...
Vaš umrdlá Rizell

Jaká nálada

13. května 2009 v 23:03 | Rizell |  Hudba

Jak jsem říkala

13. května 2009 v 18:20 | Rizell |  Moje řečičky
hewh.... tak je to tu... změna, sice měla být úplně jiná, ale dopadlo to takhle, ani nevím proč.... stalo se.... budu samože pokračovat, ale napřed můj kručící žaludek, potom vylepšení a nakonec asi i kapitolka..... papa a nelekejte se

Zásadně jsem pouze pro bodovou dietu!!!

10. května 2009 v 19:38 | Rizell |  Moje řečičky

hojec čitálci...
Jak pak se máte? Já si to užívám. V pátek byl naprosto luxusní den. Zprvu to vypadalo, že budu max na zahradě, ale vše bylo jinak. Jela jsem na Veveří. Bylo to naprosto skvělé. Mám spoustu fotek, které vám i ukážu, do budoucna, a skvělých zážitků. Bylo to tam nádherný. Tobiášovi jsem vyfotila živýho krkavce a hodlám mu ho poslat mailem. Všude spoustu hadů, i ve vodě. Teplíčko, sluníčko pařilo a spálilo mi nos. Na hradě voněly klobásky, který jsem nakonec neměla, jelikož si je koupím příští víkend. Hodlám tam jet znova, jelikož tam budou rytířské slavnosti a z nch hurá na Muzejní noc, na kterou se moc těším. procházka kolem vypuštěné přehrady byla nádherná. Následně jsem byla odměněna( nevím, za co) vynikající točenou vanilkovou zmrzlinou za 19 korun( vydřiduši) a jela domů. Potom jsme s rodinkou grilovali a skvěle si to užívali. Navštívit Veveří doporučuji, jelikož po zkácení několika stromů a otevření nových míst, je to velice krásná česká památka.
V sobotu jsme si válela šunky, četla, pila a papala, uklízela, pracovala si na pokojíčku a opékala buřtíky( mňam), zpívala písničky a povídala si s tátou.
Dnes, ouuu, vstala jsem pozdě, naobědvala a tatík dostal spásnou ideu, pojedem na monstru k babičce. Bylo to dokonalý. U babičky byl můj nejsterší bratránek( bude mu 30), zpočátku jsem se cítila blbě( vůbec ho neznám a on přijíždí dvakrát do roka), tak jsem odešla na zahradu fotit( taky sem hodím ty patvory) a on přišel potom za mnou. Wau, tyjo, mám dosti dobrého bratránka. Byl dost dobrej. Naše náštěva však byla krátká a my jsme se vraceli domů, cestou jsme se vyfotili na monstru u staré cihelny( pěkné fota), a pak táta nečekaně zastavil na nějaké vedlejší cestě. Dostala jsem povolení k řízení. Když jsem si sedla cítila jsem trochu třepot v těle, ale když jsem svýma rukama chytla řidítka, prošla mnou neznámá sebejistota, jako by ta motorka a já jsme byly jedno tělo. |Tatínkem mi bylo vysvětleno řízení a já se poprve rozjela. Můj taťka koukal, říkal, že vůbec nečekal, že mi to tak půjde. Ta rovnováha a cit pro přidávání plynu a to všechno, prý jsem šikovná. Nedovedete si představit, jak jsem si to užila. Bylo to parádní.
A nakonec, co moje bodová dieta? Prostě zbodni všechno, co vidíš.
Pěkný konec prodlouženého víkendu a lituju, e musíme zítra do schůl, jelikož já nic neumím a píšeme několik opak písemek.
Papa medvídci, zdraví Rizell, virtuální společnice na jedno( vy čuníci, co si hned pod tím nepředstavíte * smích *)

P.S. Chtěla jsem přidat kapitolu a jednorázovku, ale nebude to dřív, dokud nebude nový vzhled blogu. Chci ty layoty, bo co to je, ale nevím, jak se to dělá a když jsem byla včera na nějakých blogech o vzhledech, tak jsme ani nevěděla, co je to html.... mg.... takže mi to bude trvat

CNCTC - 6 kapitola

5. května 2009 v 15:35 | Rizell |  Chodec neurčuje cestu, to cesta
měla jsem chuť napsat novou kapitolu... této kapitole jsem chtěla vypsat zoufalost Samuel, ale nejde to.... bude to škrobené, omlouvám se, ale já si tady sedím s mega úsměvem na rtech a potichu se pochychotávám..... takže to pls přehlížejte, pokud to teda bude vůbec někdo číst.....