Únor 2009

CNCTC - 5 kapitola

27. února 2009 v 0:47 | Rizell |  Chodec neurčuje cestu, to cesta
Stále jsem seděla pohodlně v obývací místnosti. Ač jsem se snažila plně soustředit na rozečtenou knihu přede mnou, nešlo to. Častěji a častěji jsem se zaposlouchávala do rozhovoru pana Blacka a mých dcer, vlastně nyní všech dětí až na Seba. Ten si nerušeně četl v křesle a Siriuse náležitě ignoroval. Nemá ho rád, bylo to na něm vidět, neskrýval to. Pan Black si skvěle užíval přítomnost svých posluchačů, byl skvělý řečník a bavič. Vlastnosti, které mu žádné vězení neodpáře z těla. Jeho hlas by člověk mohl poslouchat celý den a stejně by se mu nezprotivil. Byl příjemný, mužný, sem tam nakřáplý, přesto dokázal být i tvrdý. Jeho ruce názorně ukazovaly chodby v Bradavicích, když povídal o lumpárnách, které spolu s Poberty prováděli. Všechny udivilo, že i Remus, ten slušný a hodný člověk, dokázal provádět takové fajnšmekroviny.

,, Mami," něco mě netrpělivě zatahalo za rukáv, zvedla jsem pohled a setkala se s šedým hlubokým pohledem, ,, pojď za náma, strejda Sirie, povídá příběhy."
Chtěla jsem ji odmítnout, i já jsem přece součástí té pomyslné slávy Pobertů, já tam taky byla, ale nemohla jsem nebo spíše nechtěla: ,, Copak, strejda Sirie, vypráví?" moje ironie a výsměch v hlase byly značně slyšitelné. Provrtal mě až do morku kosti, jako tolikrát. Nenáviděl mě. Tak moc jsem jim všem kdysi ublížila, ale nikdy nikdo neřešil, jak bylo mě. Jediný člověk, který mě nezavrhl byl Rem.
,, Pokud bude maminka chtít, jistě Vám sama poví několik svých příběhů. Na skladu jich má jistě spousty." mé děti nebyly natolik hloupé, aby si nevšimly naší nevraživosti, ale naučila jsem je naprosté ignoraci a přehlížení v jakékoliv situaci při takových situacích. Jeho poznámka však vyvolala v jejich očích a tvářích otázky, i Seb pozvedl pohled.
,, Ano, řekni něco, nikdy nám o sobě nic nevyprávíš."
,, Je určitě nyní správná doba, jsme v Anglii, tady ses narodila."
,, Můžeš nám třeba říct i o babičce a dědovi, a třeba se s nimi i seznámíme." pokřikovali jeden přes druhého. Stoupla jsem s rozhodnutím odejít, ale poslední věta mě trochu zarazila.
,, Proč o sobě nikdy nemluvíš? Byla jsi snad v minulosti špatná? Udělala jsi něco?" otočila jsem se, mé oči se pevně zabodly do Gabriellových.
,, Ne, jen jsem... zapomněla."
Spíš chceš zapomenout, ozvalo se mi v hlavě. Nechtěla jsem si nyní nad tím lámat hlavu, musím se soustředit na jiné věci. Odcházela jsem do kuchyně, bude večer a já nic ještě neuvařila. Má ruka spočinula v Sebastiánově, který se zvedl a došel mě. Povzbudivě mi ji stiskl, nemusela jsem se na něj dívat. Prohodili jsme k ostatním, že jdeme něco ukuchtit.

**************************************************************************

Brumbál

Ten Cornélius Popletal, je ale popleta. Ani se nedivím, že je ministerstvo v takovém stavu. Kdo kdy slyšel, aby v době nástupu zla do čela vlády ministr řešil takové hlouposti.
Brumbál ve své pracovně prudce povstal a noviny, které mu jako každý den přinesla zaplacená sova sklouzly na zem. Nikterak ho to nezajímalo. Došel k nádhernému ptákovi, který si seděl na bidýlku uprostřed velikánské kruhovité místnosti. Jemně ho hladil pod krkem, Fénix byl spokojen a proto ho rozzuřilo nečekané energetické zabušení na vstupní dveře. Brumbála to však nijak nepřekvapilo, občas si tady připadal jako v průchodovém domě, jak nazvala sídlo Fénixova řádu, Samuel. Usmál se při vzpomínce na ni a vyzval netrpělivce, který znovu zabouchal dále.
Jako již několikrát za tento týden to byl bystrozor s pohyblivým okem. Těžce našlapoval na svoji dřevěnou nohu a jeho dýchání bylo přerývavé. Ředitel vykouzlil jediným pohybem ruky křeslo a tím návštěvu vyzval, aby se posadila.

,, Pane profesore, přál bych si.."
,, Nedáte si nějaké sušenky nebo víno, Alastore?"
,, Víno mi postačí, díky, ale neobočujte. Chci si s vámi promluvit o..."
,, Samuel, já vím, vždyť už skoro celé čtyři týdny neděláte nic jiného. Chci se Vás zeptat, některým už to připadá, že po ní slídíte. Proč se o ni tak zajímáte? Každého občana v našem sídle jste snad už vyslýchal dvakrát, stále jste na ni nic nenašel."
,, Pane, já..."
,, Nepřerušujte mě, prosím. Chci jen podotknout, že Ginny Weaslyová má z vás strach. Nic na ni nemáte. Nikdy nic neprovedla. Všem přijde milá a příjemná, pouze Vy."
,, Všem nepřijde milá a příjemná..."
,, Áno, a komu pak?" svoji otázku zdůraznil pozdvihnutým obočím. Muž naproti němu si však stál za svým a bradavický ředitel ho ničím nevyruší z jeho práce.
,, Třeba Sirius, ten o ní nemluví. Nebaví se s ní."
,, On jediný, nenapadlo, Alastore, zrovna vás, že je v tom něco osobního? Pokud vím, rodina Weasly tam byslí už skoro tři týdny a všichni si vycházejí vstříc. Nikdo nemá s nikým problém."
,, Pane, má tenhle týden přijet Potter." naklonil se blíže ke stolu.
,, Ano, já vím, však bylo na čase, aby se Harry dostal do bezpečí."
,, Do bezpečí, kde berete tu jistotu, že není Smrtijedka?"
,, Věřím jí?"
Muž vyskočil a chytil se za hlavu. ,, Věříte?! Kam jste dal hlavu? Kde byla tak dlouho, no? Proč o sobě vůbec nemluví? Je stále v černém oblečení, vypadá chladně a odtažitě, určitě se přetvařuje. Kde je otec tolika dětí? Proč se nezajímá o své rodiče, no? Chápete, všechno zapadá. Je z bohaté starodávné rodiny, velice chytrá a nadaná. Přesně Voldemortova představa. Mladá hloupá. Čistokrevná. Na dlouho zmizí, nikdo neví kam. Ona nemůže být nevinná." Moody pochodoval po celé místnosti a rozhazoval rukama.
,, To jsou vážná obvinění, ale ani jeden jasný důkaz. Je mi líto, ale nepřesvědčil jste mě. Ba naopak, měl bys sis dát volno, Alastore, nejsi již tak mlád jako dříve. To přece nikdo z nás." Brumbál se snažil uklidnit stárnoucího muže.
,, Je to jeho špion." slovo jeho zdůraznil. ,, Paklovala se jako mladá s Malfoyem."
,, Nebuďte směšný, je to skoro sedmnáct let a navíc, ani jedné naší schůze se nezúčastnila."
,, Ha a proč, no?"
,, Jí je to naprosto jedno, měl byste vědět toto.."
,, Její matka a celý její rod z matčiny strany chodil do Zmijozelu.."
,, To je sice pravda, ale otec chodil do Nebelvíru. Znal jsem její rodinu velice dobře, jsem proto zarmoucen, že ničíte jejich památku a taky vám řeknu jednu věc. Všichni od nepaměti věděli jednu věc, jejich rod nepatřil nikam. Nebyli na žádné straně, jich se to nikdy netýkalo. Až Samuel zjistí, že její rodiče zabili Voldemrtovi stoupenci, určitě si bude něco myslet, ale vy jí řeknete pravdu. A ta je, že stále byli nestraní, ale pán je moc chtěl a ona sama moc dobře ví proč."
,, Čarodějnictví s ohromnou mocí, mají je jenom ženy z jejich rodu." Ředitel se otočil zády a odešel k oknu, chvíli byl naprostý klid, občasný hluk z korun stromů se sem dostal, ale jinak byl klid, pozemky Bradavického hradu zely prázdnotou, kdo by po nich přeci pobíhalk o prázdninách.
Stále zády k Alastorovi odpověděl: ,, Ano, to je bohužel pravda, ale její matka tu moc neměla, bývá vždy přes generaci. Měla ji Samuelinina babička a nyní ji má i ona sama. Je jen ní, na kterou stranu se přidá, ale myslím, že bude neutrální, jako celá její rodina."
,, Víte o nic více než kdokoliv jiný, proč jste mi nic neřekl, týdny jsem zavřený v knihovnách, týdny objíždím lidi, které je znají a přitom vy, víte tolik."
,, Nevím toho moc, sami toho o sobě moc nepromluví. Ale na nic se prosím neptejte. Nemíním vám nic říkat, nevidím důvod. Chcete ji obviňovat. Je však nevinná, na tom trvám. Na cokoliv co chcete znát se zeptejte jediného žijícího potomka manželů de Dearksy Rose, a to Samuel. Ona vám jediná může něco povědět.!
,, Jediná žijící? A co její bratr? Vydědili ho?"
,, Své jsem již vám řekl, děkuji za návštěvu. Bohužel, ale se vám už, Alastore, nemohu věnovat, mám příliš věcí ještě dnes na programu. Sejdeme se dnes večer na zasedání Řádu, nashledanou."

**************************************************************************

,, Jsi jako dítě! Malá hloupá holka!" Chladný hlas zastavil dívku, která se chystala odejít.
,, Aspoň si nehraji na dospělého a na toho, co všechno ví nejlépe." Opovrživý pohled se odrážel v jejích očích, ten naproti ní jí ublížil.
,, Chceš, chceš se hádat?! Prosím, prostoru zde máme dost.."
,, Spíš to vypadá, tím jak mluvíš, že se chceš prát. I to klidně přijmu, jsem přece jenom malá holka. Ale budu se prát za čest své koleje." Hrdný postoj a přímé úmysly, vše co řekla, tedy to poslední, myslela smrtelně vážně.
Chlapec se jí smál do obličeje, ale oči zůstávaly chladné. ,, Jistě Sam, jistě, klidně se i pokousáme. Jsi typická nebalvířanka." Ležérně se opřel o temný kout prázdné učebny. Byli zde sami, pozdě v noci, v době dávno po večerce. Dělilo je nemnoho kroků, ale byli si jakoby na hony vzdálení. Sledoval ji, každý její pohyb.
Uchechtla. Její hlas byl také chladný, občas projela i břidkost a pohrdlivost. ,,
Och, jeho veličenstvo, dokonalost si ráčilo po tak dlouhé době povšimnout? Měla bych mu býti zavázána nebo mu zatleskat?!," ironie a nenávis, zvýšená hlasitost, to vše se odráželo ve stěnách, ,, já jsem Nebelvířanka a ty jsi urazil moji kolej."
Celou dobu mu pohrával na tváři výsměšný pohled, ani její slova ho nijak nevymazaly, byl tam a on ho nemínil sundat. Byla to příliš dokonalá maska a Samuel usoudila, že nad ním nikdy nevyhraje. S ním nemá šanci. On neprohrává. ,, Jsem rád, že si mě na tento poněkud, pro mě, nepříjemný detail pozornila. Sám jsem si ho doteď nepovšiml. Nechodím spát až v nočních hodinám, neschovávám se jako nějaký hloupý pubertální výrostek po chodbách a prázdých učebnách. Nesmím k tobě přijít přes den. A ..."
Vletěla mu do jeho výčtu věcí, které měl na srci, v jeho případě spíše na jazyku. ,, Ale tady o to přeci nejde, ty nebudeš urážet mé přátele a moji kolej. Jinak uvidíš." S prstem výhružně pozvednutém kráčela blíže k němu. Jeho úsměv se více a více rozšiřoval, oči se ani nepohly.
Role se obrátily, byla pevně přitisknutá ke zdi a on jí vysvětloval. ,, Já si mohu říkat co chci a ty, mi v tom nezabráníš. A teď jdi spát, nemíním to již s tebou řešit."
Mluvil s ní jako s jeho ženou, která je zvyklá poslouchat, ale ona nebyla. ,, Já nemíním skákat, jak ty si hvízdáš. Spát nepůjdu, jelikož nechci. Moji kolej urážet nebudeš, jinak si to ještě vyřídíme. Jestli budeš nadále napadat ty malý děti, půjdu a jednu ti na místě uvalím a je mi jedno, kdo jsi. Zdali budeš nadávat mým přátelům, budeš si nést následky sám. Já si nenechám od nikoho poroučet. Nemysli si, že si vyhrál tím, že teďka odejdu, tak to není. Sbohem, Luciusi. nemáme si dnes co již více říci. Byla bych ráda, kdyby jsi mě pustil.
Celou dobu se na ni usmíval, provokovala ho, ani nevěděla, jak se musel přemáhat, aby se nezačal smát a neskočil na ni. Je tak roztomilá, když se pro něco zapálí. Povolil stisk a tím jí dal cestu k odchodu. Odešla, ani jedenkrát se neohlédla. Šla klidně, důstojně, hlavu vztyčenou. Přišla mu okouzlující a hloupá. Krásně dětsky hloupá.

****************************************************************************

Mezitím, co se zase jednou ponořila do vpomínek, jí Molly jedním mávnutí hůlky umyla všechno nádobí. Nyní si toho povšimla a byla na ni mírně naštvaná. Chtěla to umít, nechápala, proč nikdo v domě nechce pochopit, že ona používat kouzla nebude. Ještě nyní vzpomíná na nepříjemný rozhovor před skoro všemi členy Řádu. Mysleli si totiž celou dobu, že je moták, ale Severus Snape je v tom nemohl nechat. Ten člověk, který by asi nepřežil, kdyby na světě vznikla malá lež, nepravost. Zrovna on, který byl na slovo skoupý a byl až po svůj hákovitý nos ponořený v černý magii.

,, Vůbec se nezměnil a taky se nehodlá ke mně hlásit." řekla si sama pro sebe nahlas.
,, Říkala jsi něco, drahoušku?" paní Weaslyová nakoukla do kuchyně a na Sam se usmála.
Neodpověděla jí, to však Molly nepřekvapilo, už si poněkud zvykala na tuto výstřední a i zvláštně tajemnou ženu. Měla ji však ráda. Už to nebyl malý uzlíček, jako v prvním ročníku, vypadala otrkle, život ji asi musel naučit.
,, Pojď za námi na kávu, všichni jsme se tak pěkně sešli po dlouhé době a navíc v dnešním světě. Jen pojď, nebudeš přece tady sama.
Nevěděla, že jí vůbec nevadí být sama. Potřebovala to. Milovala chvíle, kdy byla sama a nikdo ji nerušil. Mohla být kde chtěla a čím chtěla. Nyní tam bude sedět a pozorovat všechny, kteří se dobře znají a povídají si. Pak se všichni otočí na ni a budou se vyptávat a ona bude zase nucena se z toho nějak vysekat. Dělali to takhle každý večer. Věděla však, že tím nemyslí nic špatnýho, chtějí ji pouze vzít mezi sebe. Teda aspoň někteří.

,, Slyšeli jste to?" Zase to jelo dokola a dokola. Děti se bavily mezi sebou u kuly pikle na lotrovinky do školy. Dospělý se dostali až k Smrtijedům, díky tomu jsme se přesunuli do kuchyně ,bez dětí.
,, Utekli další z Azkabanu a vrátil se další nejvěrnější, ale to vám řekne Severus, víme to jen díky němu." Všechny pohledy se jako na povel otočily jeho směrem. Dělal jako by nic, chvíli mlčel a pak začal dlouhý proslov. ,, ............. a k navrácení dalšího nejvěrnějšího. Ročníky jako já si jistě budou pamatovat jednoho žáka," dramaticky prodlužoval pomlky a tvrdým pohledem se na každého díval, obzvlášť na Samuel, tešil se, až jí to řekne, ,, patřil mezi nejlepší elitu Nebelvířanů," jeho pohrdavý úšklebek se nesnažil ani skrýt, jeho pohled směroval k Sam, ,, byl pověstný svými mimořádnými tresty za nevhodné chování a nejapné žerty." Arthur už to nemohl vydržet: ,, A kdo to tedy byl, Severusi?"
,, Andrej Thompson, věrný pes Pána zla." Místností prolétla němost. nikdo nemluvil, všichni se divili. Znali toho muže. Velmi dobře a taky věděli, kdo atřil mezi jeho nejlepší přátele. Jeden i pracoval pro Řád, o dalším se nic nevědělo a o tom posledním se dozvěděli před čtyřmi týdny. Všechny oči spočinuly na ještě bledší Samuel než normálně. Snape si užíval své vítězství, i když malé. To ona nad ním vyhrávala větší bitvy.
První se vzpamatovala Nymfadora. ,, Sam, jsi v pořádku?"
Neodpověděla, zvedla se, ve dveřích se otočila. Vypadala už normálně, jako by nic z toho neslyšela. ,, Ano, jsem. Není jediný důvod proč ne." na důkaz svých slov se usmála a odešla za dětmi. Zůstalo za ní jen hrobové ticho a soucit v některých očích.

Je mi smutno

25. února 2009 v 17:51 | Rizell |  Moje řečičky



chjooo... cítím se pod psa... mám takovou smutnou chvilku... je mi líto, že sem včera nebyla s Ilien, Sondagy a jejím přítelem v Brně, děsně jsem se tam těšila..... na poprvé mi ujel bus, jelikož se mi zasekly klíče ve dveřích.... pan soused se na mě nehezky díval, jelikož než jsem si ho všimla, byla jsem vzteklá a sprostá... pak mi volala matka, že mám jet za babičkou, abych jí nakoupila... stalo se, takže své drahé jsem neviděla.... bylo mi smutno, pak jsem byla u babičky.... asi si to neuvědomuje, ale strašně mi ubližovala.... celou dobu mluvila o dědečkovi, který mi před nedávnem umřel.... byla jsem ráda, že pak matka přijela a jela jsem domů..... bohužel mám z toho stále nepěkný pocit, i na lyžáku jsme kvůli tomu brečela.... děda mi strašně chybí.... vím, že je mu teď mnohem lépe, jelikož byl nemocný, ale já si na to nemohu stále zvyknout.... snažila jsem se dnes nějak odreagovat, ale vařit mi matka zakázala a když jsem napsala ráno holkám, že někam půjdeme, tak nenapsaly... docela mě to mrzí... takže jsem celý den doma a jsem ráda, že se za mnou každou chvíli chodí mazlit náš pejsek..... mám chuť se jít projít, ale s někým... nemusíme zas tak moc mluvit, stačí mi vědomí, že vedle mě někdo je a že kdyby náhodou něco, mohu se o něj opřít... tato věc mi chybí... dopadá na mě i to, že jsem stále doma sama... nikdo tady není a nemám s kým mluvit a stejně, když dorazí, povídají si spolu a mě si nevšímají... ani puštěná televize, která se mě snaží zachránit tím, že tam chodí lidi mi nepomáhá.... jsem sama.... a nemám chuť na nic... jen bych psala a psala a chodila a chodila... mám Tě ráda, dědo... nikdy nezapomenu... mám Vás ráda lidi... chybíte mi... Vaše Rizell ve smutné melancholii

CNCTC - 4 kapitola

25. února 2009 v 13:49 | Rizell |  Chodec neurčuje cestu, to cesta
jo jo.... lidičky.... dlouho sem k tédle povídce ic nenapsala.... budu se muset snažit... i k té druhé... jelikož chci psát ještě nějaký a zdá se mi, že mi to trvá nějak dlooouuuuho.... vím, že mnoho lidí zrovna tahle povídka nebaví, ale já jsem do ní dala všechno ze mně... kdo ji čte, čte jakoby mě.... je to asi divné, ale je tam všechno, co si přeju... moje bolesti, trápení, ale i radosti.... moje velké sny, které nikdy nebudou zrealizovány.... avšak přes všechno tuto povídku mám ráda, ať není napsána dobře jakkoliv....



Nikomu to úsměv z tváře však nesráží

24. února 2009 v 23:32 | Rizell |  Básničky

Zas zpackané dílo jednou za mnou zůstalo.
Myslela jsem to dobře, ale skončilo to jinak.
Omluvit bych se chtěla, nejde mi to však přes rty.
Budu se ti pouze dál do očí dívat.
A ty mi to jen oplácíš.
Tvé oči mě rozpláčí.
Tvé velké smutné oči.
Tak upřeně hledí, jako štěně prosí.
Je mi líto, já zas něco zpackala.
Kouši si ret, chtěla bych tě obejmout.
Zhoršilo by se to však hned.
Stojíme naproti sobě.
Jen se díváme.
Oba se přemáháme.
Tak proč to děláme?
Já vím, ty víš.
Svaly čelistní se ti uvolní, řekneš, tak já jdu.
Smutně se na tebe usměju, řeknu, tak sbohem a s otočkou od tebe odcházím.
Přemýšlím nad tím, co jsme si řekli.
Zjišťuji, že tě mám hodně ráda, ba že tě miluji.
Pouze však jako kamaráda a nikdo to nezmění.
Tak jdu dál, mám chuť si poskočit.
Je to neskutečný svět, tenhle svět.
Usměji se nad vlastní bázlivostí.
Ten koho miluji já, ten o mně nestojí.
Ten kdo miluje mě, o toho nestojím já.
A jdu dál.
Úsměvem všechny obdarovávám.
Pak se otočím a na tebe zakřičím, zdali mě cestou autem vyhodíš.
Usměješ se a jdeš ke mně.
Stále se usmívám.
Nastupuji do auta a sama sebe se ptám.
Mám snad litovat.
Podívám se na tebe.
Zase ten hloupý úsměv.
Nemusím.
Mám skvělé přátele.
Vysadíš mě ubrány, ještě ti párkrát za mávám a vzdušnou pusinku ti posílám.
Hřejivě se usmíváš.
Napomínám se, že přeháním.
Nemůžu si však pomoci.
Radostně domů odcházím a div jak kotě nevrním.
Aspoň si občas na noze poskočím.
Do postele se ponořím a na zeď se vyzubím.
Vždyt já jsem neskutečně štastná.
Nic mi to teď nezkazí.
Občas něco zkazím a ostatním tím ublížím.
Když se tak za sebe ohlížím, dělám to samí co ostatní.
Každý jedou přestřelí.
Každý něco zkazí.
Nikomu to úsměv z tváře však nesráží.


PS- heh... vím, že to nikomu nebude dávat smysl, ale jen já a jeden člověk víme o co jde.... vlastně jsem vám v několika větách popsala neděli a básnička to není, to vím taky.....

JÉŽIŠ, JÁ SE PUDU ODSTŘELIT!!!!!!!!

24. února 2009 v 22:18 | Rizell |  Moje řečičky
Jako, hrůza lidi... prostě se mi okoukal můj vzhled... tak sem si řekla, že udělám novej.... a že bude šedej, jelikož ta barva se mi prostě moc líbí, jenže to by nebyla Rizell.... vermomocí chci tenhle obrázek.... moc se mi líbí... takže jsem si dokonale podělala celej design a všechna původní nastavení, nejhorší je, že nevím, jak s tím zpět a taky jsem chtěla udělat novou kapitolu, ale tohle mi sebralo moc času a hlavně energie a nervů.... nevím, co s tím..... jsem na prášky..... vůbec se mi na tom nic nelíbí, krom obrázku a nevím, co s tím... nevím, co s tím... nevím, co s tím.... nrvím, co s tím...... nevím, co s tím....... omg, že já na to hrabala..... tak se mi proím nesmějte, budu se to v průběhu života snažit zlepšit....


NNTJSZ - 5 kapitola

23. února 2009 v 14:35 | Rizell |  Nic není tak, jak se zdá
jj... jsem zpět a ne že bych měla nějakou chuť bo náladu, ale napíšu vám kapitolu....eeee.... moc se mi teda nechce, tak se prosím pak v závěru nedivte výsledku.... krásný den


Rizell zpět, zkoulovaná, zelená, utchořovaná, zdamážovaná, příjemně utancovaně unavená

22. února 2009 v 9:53 | Rizell |  Moje řečičky
haha.. hoho... jsem zpět... možná si někdo povšiml, že sem byla celej týden na horách... i když, když jsem vám to neřekla tak asi nic..... docela jste mi prdíci ani nechyběli, jelikož jsem měla furt co dělat a plán byl tak plný, že jsem byla ráda, že všechno stíhám..... co bych jenom řekla, bylo to naprosto skvostný... a lidi, kteří říkají, že naše třída není kolektiv prcaj sračky..... omlouvám se, ale naše třída je dokonalá.... ten kolektiv, pche... táhnem za jeden provaz? táhnem.... jsme dokonalý..... haha........ no, jiným směrem... modřiny mám- zelený..... jak říkala slečna Tiramisová.... všechno na svahu i mimo něj bylo o stajlu.... naprosto ale božím... třeba ten kluk v zelených kalhotách a helmě na motoooorku.... ach slint.... kdyby jste viděli, jak lyžoval, ty kolena a ten styl... potom snowboardisti... jeeejejejejejejejejej....... naše skřetisko..... slint na něj..... a pak ten, co se díval........ a pak tuna dalších...... jako, co bych vám povídala.... bylo to great..... nakonec.... někteří lidi byli děsně fajn a to i z béčka a některým bych zakroutila krčíkem a to s radostí..... jinak jsem přejížděla přes městečko slečny Irene.... měla jsem chuť tam zastavit..... * ďábelský smích * ......... no, možná si někdo všimne, že jsem si dala pár nových odkazů na blogy.... pokud by s tím měl někdo problém, tak sorry, ale já si ty blogy prolezla a líbily se mi, tak co.... takže svým nadáváním mě nedonutíte k jejich vymazání, doufám, že nikdo nebude mít kecy..... a miluju válení ve sněhu a bitvy.....

Auta, auta, autíčka

13. února 2009 v 19:00 | Rizell |  Když Rizell fotí
heh... mám ráda auta, né že bych si nějak zakládala na těchto krasavcích, ale jsou docela fajn.... já teda radši tereňáky a motorky, ale což.... jinak, to bylo v Brně minulý rok a já to nefotila

NNTJSZ - 4 kapitola

7. února 2009 v 15:26 | Rizell |  Nic není tak, jak se zdá
měla bych se asi omluvit, ale neudělám to... prostě nevycházel mi čas a když jo, tak ne dostatečný... díky za komentáře a díky těm, kteří jsou ochotní to číst a přežijou dlouhé proluky

Dostala jsem neutišitelnou chuť!

3. února 2009 v 17:49 | Rizell |  Moje řečičky
a víte na co? ne, žádný chlap to není * úsměv * .... strašně se začínám těšit na léto....... jak neutišitelné to je.... chci, aby svítilo sluníčko... neskutečně se těším na letní noci, kdy se budu procházet po venku, na letní déštˇ, který osvěží a smije vše špatné... na oheň, hřeje a dodává vnitřní energii.... trávu, voní a je barevná..... na modré nebe bez mráčků... na šlapkání po horách......... na stanování a výlety... na úsměvy lidí.... spoustu ptáků.... lezení po stromech, jezení jejich plodů... sladké třešně, tvrdá jablka..... odřená kolena z asfaltu, když zakopnete o vlastní nohu... těším se na kolo a kofolu..... těším se na léto... vyhřátá zem a bosé nohy... jemný větřík vám ochlazuje tělo, zmrzlina teplem roztává.... dlouhou dobu budeme mít světlo a noce budou nádherný....... zbožňuji to.... chybí mi to.......... zimo, padej......... já chci léto........ a nakonec po dešti, přijde ona... duha...

Čas

3. února 2009 v 16:38 | Rizell |  Básničky

Hodiny tikají, vteřiny pomalu ubíhají.
Čas je dokonalý úkaz, který nikdo neovlivní.
Bere i dává, dává i bere.
Je neúprostný.
Nelítostný kat, který hlavy sťává.
Má však i příjemné vlivy.
Měníme se časem, vidíme pak věci jinak.
Čas, neúprostný nepřítel náš?
Někdo to tak má, já naštěstí ne.
Bere i dává, dává i bere.
Bere mi lidi, které jsem měla ráda,
ale stáří je přirozené
a smrt může být i nový začátek.
Bere i dává, dává i bere.
Dává nám změny v životě,
příjemné i nepříjemné,
avšak vždycky užitečné.
Na všem se musí hledat klady,
takže čas,
tak často proklínán,
nám nijak v životě neubírá.
Čas běží dál a dál,
zastavit se nedá,
ale lze ho vždy nějak prožívat.


Má maličkost se pokoušela fotit -3

1. února 2009 v 17:51 | Rizell |  Když Rizell fotí
a zde je poslední série... jinak fotky jsou z Belianských Tater a okolí, úchvatná dovolená... letos bych tam jela zase...


Má maličkost se pokoušela fotit -1

1. února 2009 v 14:05 | Rizell |  Když Rizell fotí
no loni na dovolené jsem byla fotograf... bavilo mě to, ale nějak zvlášť oslnivé to není

,, Usměj se na něho!"

1. února 2009 v 13:02 | Rizell |  Moje řečičky
po delší době jsem si oddechla.... žádný spěh, žádný nervy..... pátek byl nádherný.... přes pět hodin na svahu.... nádhera... a ten kluk.... sakra.... asi jsem něco udělala špatně..... takový blbý pocit... prostě ségra mi řekla, že se na mě dívá tak ať se na něj usměju, tak jsem to nakonec nějak zvládla, úsměv z toho vznikl.... no a on se taky usmál, bylo to fakticky fajn, ale hned začala hrát ta píseň a moje hlava se zablokovala, Johanka z Arku zapříčinila to, že mi vyhrkly slzy a už jsem se na něj ani nepodívala, i když se prý díval.... nevím.... sem blbá, ale jinak byla jsem happy.... bylo to fajn... pak celý den byl skvělý... jinak jsem dostala nový boty a batoh... na to, co jsem čekala, že naši vyberou to ujde.... sobota, skvělý den, začalo to smskama a pak jsem udělala puding.... zkoukla zase Krysaře, udělala oběd na další den, šla sem se vyblbnout na zahradu a večer se dívala na Van Helsinga- to jsem brečela smíchy, fakticky kravina... prostě dny s tátou jsou super.... dnes.... zase vstávání, ale což... zase lyžování- vůbec mi to nešlo, ale nevím proč, pak jsem udělala na svahu kotrmelec a už to šlo... pak se jedl můj oběd a všem to chutnalo, za což jsem byla ráda......... no a ted vám píšu a mezitím tancuju na muzikál Johanka z Arku... půjdu si číst a třeba i kapitola, ale nevím, moc se mi na pc nechce.... jo a chci dodat k minulému článku- komentářům( Willie- že se vždycky ozve někdo, na koho to není a navíc jsem neřekla, že je- vás nemám ráda, ale jde o něco jiného, ale ty do toho nepatříš)
dožite v krásném a klidném duchu víkend,
uvolněte se a nadechněte se, zítra to zase začne
vaše divně vynervovaná( hlavně přes týden) Rizell