Říjen 2008

CNCTC - 2 kapitola

30. října 2008 v 12:55 | rizell |  Chodec neurčuje cestu, to cesta
Štiplavý chladný vítr si pohrával s našemi vlasy. Tváře ošlehával až začaly štípat. Mlha by se dala krájet, člověk stěží viděl na pár kroků vpřed. Jemný deštík. Tím vším nás uvítal Londýn. Nepříznivý avšak milující. Milovala jsem to zde.

Mé tělo pocítilo známou atmosféru jedinečného mravenčení. Nezapomnělo. Stejně jako já. Nemělo žádný problém se sem vracet, já však ano. Zavřela jsem oči. Ponořila jsem se do počasí. Nebyla mi zima ani chlad ba naopak, cítila jsem se jako v nejteplejším počasí. Vítr mě již nechladil, pouze hřál.

****************************************************************************
,, Mami? Hej! No tak!" Char mě probudila z mého rozjímání.
,, Chápu, že to tady děsně žereš a že prožíváš amok, jelikož si tu dlouho nebyla, ale nám je strašná kosa a nerada bych tady přimrzla na tomdle smradlavém místě u letiště."
,, Jestly máš s tímhle vším problém, tak se vrať zpátky do letištní haly a vem sebou i své sourozence. Stejně tam máme čekat až někdo pro nás přijde. Já za chvilku dorazím."
,, Dobře, ale nebuď tu dlouho, už nejseš taky žádná mladice patnáctka." Nadzvedla jsem obočí nad svojí dcerou.
,, Myslím, že ti zdejší podnebí nesvědčí drahá. Vem své sourozence dovnitř." Nesnáší, když jí říkám drahá, celkově nesnáší, když s ní mluvím jako s malým dítětem. Já to taky nesnášela.
,, Kdo nás má vyzvednout a kdy?" Zloba v jejím hlase se nedala přeslechnout.
,, Nevím. Prostě někdo přijde.." Ticho před otázkama, má dcera mě nikdy nepřekvapí.
,,Cože? Chceš..."
,, Už jděte. Já hned přijdu."

****************************************************************************

Charlotta

Vykázala nás jak malé děti. Co to s ní je? Je jak zfetlá. Ví, že nesnáším, když takhle se mnou mluví. Dělá mi to naschvál. Je nezodpovědná. Jedeme takovou dálku až sem a ona s klidnou tváří pronese, že neví, kdo nás vyzvedne. To by přeci měla vědět, ne? Co tady jako budeme dělat? Máme vůbec kde bydlet?


,, Chce se mi na záchod." Pane bože, ta Sof je ale pochcálek.
,, Už zase? Když si byla v letadle, máš snad nefunkční svěrače? Nebo mi to děláš schválně?!" Už mě tím fakticky štve. Její věta, mě se chce čůrat. Grrr.
,, Já..."
,, Co ty? Ježiši, ještě se mi tu rozeřvi." Snažím se sklidnit, moje sestřička za to přeci nemůže. Seb mě sjíždí hnusným pohledem, nechápe proč su nervní. To je celý on, miluje svoji maminku nade vše. myslím, že kdyby mu řekla skoč z okna, tak by to udělal. Obdařila jsem ho nechápavým pohledem.
,, Já už nutně potřebuju."
,, Copak potřebuješ?" Mamka, kde se tady vzala? A co to je za chlapa?
,, Na záchod." No jasně, sjela mě pohledem, vidí mi snad do hlavy?

,, Alastore, můžete chvilku zde s nimi počkat? Dojdeme pouze na záchod.
,, Jistě, ale opatrně." Ježiši, ten chlap má křaplák jak něco. Mluví s velikánským respektem a ten taky má. Docela mě děsí. Nechápu však, proč mají být opatrný, jdou přece jenom na blbej záchod.

Po tom co Sof s mámou odešly, nastalo ticho. Snažila jsem se nenápadně pozorovat toho chlapa. Byl celej zjizvenej, plesnivej a starej. Vypadá, jako by ho přejel kombajn. Usmála jsems se nad tou představou. Vůbec se nehejbal, v klidu se opíral o tu svoji hůlčičku. Hejbalo se mu jenom to jeho oko. Mohl by hrát v nějakým céčkovým hororu.

,, Já vím, kdo jste." Gabriell se k němu obrátil čelem a okatě si ho prohlížel. Dědek mu neodpovídal, pouze se mu ústa stáhla do nepěkné grimasy. Pravděpodobně úsměvu.
,, Jste Alastor Moody a jste bystrozor. Pracujete pro ministerstvo kouzel. Četl jsem o vás v novinách." Nadšení z mého bratra přímo sršelo.
,, Jsi všímavý. Jak se jmenuješ?"
,, Říkají mi Gabriell."
,, Těší mě, ale jak si dál?" Nelíbilo se mi jak se ho ptal, zdálo se mi, že se ptá z jiného důvodu a ne pouze ze slušnosti. Můj bratříček si toho však ani nevšiml.
,, Mentrev Hell de Dearksy Rose, pane."
,, Dearksy Rose?" Ten chlápek se mi nezamlouval.
Sebastian samozřejmě poslouchal, ale že by si něčeho všimnul nehrozilo. Přidal se do rozhovoru jako by se nechumelilo. ,, To je přímení naší máti za svobodna. Takhle zní celé naše jméno. Mysleli jsme, že víte, kdo jsme?!" Podezření mého bratra bylo jen hrané. Tupec. Ať příště radši nemyslí.
,, Ne, ne. Zatím jsme neměli tu čest." Přemýšlí nad naším příjmením.

Zase bylo to trapné ticho, dokud nedorazila mamka.

,, Už jsme tady. Můžeme se tam vypravit? Předpokládám, že s mými dětmi jste se již seznámil."
,, Ano, skoro. Tady toho mladíka a tuto mladou slečnu jsem ještě nepoznal." Byl falešnej jak pětihaléř, aspoň na mě tak působil. Začínám být asi paranoidní.
,, Tak ještě jednou. Charlotta, Sebastian, Gabriell, Amadeo a Toto je Sofie. Já jsem Samuel Mentrev Hell."
,, Těší mě. Alastor Moody." Nehápu, furt mi něco uchází. Proč se představila jen otcovým jménem?Vždycky se představuje oběma.
,, Můžeme vyrazit."

***************************************************************************

Samuel

Jeli jsme metrem a pak šli dlouho pěšky. Nevadilo mi to. Dětem to taky neuškodí a navíc si nestěžují. Nikdo moc nemluví. Vlečeme se celkem pomalu. Alastor rychleji ani nemůže. Nemá nohu. A vlastně ani nos. Nevím, co všechno mu bylo řečeno, když jsme byly na WC, ale mám pocit, že něco ví. Zdá se, že jeho důvěru jsem nezískala. Jeho oko mě stále sleduje. Připadám si jako zločinec. Nevím ani kam jdeme.

,, Jsme tady!" Stojíme na nějakým náměstíčku, celkem ošklivé místo. Zanešené a smradlavé. Nelíbí se mi tady. Podle obličejíků svých dětí zjišťuji, že nejsem jediná. Ani oni nejsou zrovna dvakrát nadšení.
,, Grimauldovo náměstí 12, říká pyšně. Nebo spíše šeptá. Zde sídlí Řád Fénixova řádu." Jestliže jsem byla popletena před chvílí, tak teď jsem úplně mimo. Jakej řád? A Kde Je vůbec 12? Vidím jen 11 a 13. O svých pochybách jsem se podělila i s ostatníma. Bylo vidět, že ten chlap má radost, že je ve výhodě. Zamlouval se mi čím dál tím méně.
Vytáhl nějakej papírek. ,,Přečtěte si to!" Jako dravci jsme se na to vrhli. Rodinka se nezapře. Ušmudlanej papír s názvem, co nám říkal.
Amadeo se nesnažil skrýt pohrdání. ,, No, Grimauldovo náměstí 12, co s tím?" Moody se pokusil asi o úsměv a jeho pohled smiřoval mezi dva domy. Domy 11 a 13. Podívali jsme se tímž směrem. Sofie zavrtala obličej do mě a držela se mě jako klíště. Před náma se přímo rodil dům. Ohromilo mě to, už sedmnáct let jsem nekouzlila.
,, Jsme tady." Bíďák jeden.
Mí synové si začali udiveně povídat. Držela jsem je dlouho mimo dění kouzelného světa a kouzel samotných. Možná jsem udělala chybu, ale udělala jsem to, co mi přišlo vhodné.

**************************************************************************

Jestliže byl dům zvenku odpudivý, vevnitř to bylo ještě horší. Dveře jimiž jsme vešli vedly pouze do malé dlouhé chodby.

,, Tady to smrdí, mami!" Tak s tímhle Sofie naprosto soouhlasím. Je to tu ubohé. Brumbál nám slíbil domov, ne kopku, kde se schází nějaký Řád.
,, Budeš si mset zvyknout děvenko, toto je tvůj nový domov." Aby se Moody furt do něčeho nepletl.
,, Cože? Tak tady rozhodně bydlet nebudu." Ač nerada s tímhle jsem s Lottou souhlasila, vůbec se mi tu nelíbilo, ale nemáme kam jinam jít.
,, Ale notak. Pokusíme se tu trochu uklidit.."
,, Ani za nic. Mami, je to tu jak pro zvířata, ne pro lidi." Njn, Seb má vlastní hlavu.
,, To je snad noční můra. Fuj. Tuna prachu a smrdí to." Amadeo a Gabriell se doplňovali.
Ten pošuk jeden beznosej se mi tady vysmívá do ksichtu. Odhaluje svůj ošklivej chrup.
,, Ticho. Okamžitě mlčte. Buďte zticha. Řekli jste mi, že mi budete pomáhat, ale jak vidím, jste jen pouhý rozmazlenci. myslíte, že se mi tady snad líbí?" Můj proslov bohužel slyšeli i jiní posluchači.
,, Dobré poledne, Sam! Kolik let? Sedmnáct, ale hlas máte stále stejný a pusu prořízlou také."
Musela jsem se otočit. Políval mě stud. Právě Brumbál mi toto všechno nabídl zadarmo, pouze budu vařit a starat se o chod domácnosti. Moje vděčnost by byla na místě.
,, Pane profesore." Neměla jsem slov. Jeho modré vlídné oči mě vítaly. Byl stále stejný, jakýho jsem si uchovala v mysli.
,, Vítejte. Jsem rád, že se znovu shledáváme. Čekali jsme vás dříve, ale nevadí."
Neodpovídala jsem. Pouze ho pozorovala. Všechno se vracelo, to co mělo zůstat v zadu v mé hlavě.
Jelikož jsem se neměla k řeči, pokračoval.
,, Toto jsou vaše děti? Myslel jsem, že budou mladší, ale to nevadí. Vítám vás, těším se , že budete navštěvovat naši školu. Budu vaším ředitelem. Doufám, že to tu nějak přežijete, není to ideální bydlení, ale je zde bezpečno."

Po uvítacím ceremoniálu nás prováděli celým domem. Byl veliký, ale zatuchlý. nevím, kde vzali tenhle dům, ale věděla jsem, že na dlouhou dobu to bude můj domov. Prošli jsme každou místnost a nakonec došli i do kuchyně. Mého nynějšího království.
,, Kdyby jste něco potřebovala je zde i skřítek. Říkají mu Krátura."
,, Děkuji, jsem vám za všechno velmi vděčná."
,, Zasloužíte si to, jste dobrosrdečná a navíc jste patřila mezi nejlepší žáky, jaký kdy naše škola spatřila." Zrudla jsem, poklony mě vždycky uváděly do rozpaků.
,, Děkujeme."
,, Zatím neděkujte. Musím se nyní vrátit do Bradavic, ale určitě všechno zvládnete. Vždycky zde někdo je. Naschledanou." A vešel do krbu. V té chvíly se ozval strašný řev. ,, VY KRVEZRÁDCI! MUDLOMILOVÉ!!!! TÁHNĚTE Z MÉHO DOMU. SMRT NA VÁS VŠECHNY!!!

Podívali jsme se na sebe a vyběhli na chodbu. Mladá žena s růžovými vlasy se snažila nějakou plachtou přikrýt řvající obraz.
Přiběhla jsem k ní a pomohla. Ticho. Uf.
,, Moc děkuji. Omlouvám se. Jsem nemehlo. Zase jsem zavinila ten křik já."
,, Neomlouvejte se. Pojďte vedle. Dám vám horkou čokoládu. Uklidní vás to."
Připravuji vše potřebné a po očku pozoruji mladou ženu. Vypadá unaveně. Je hezká, zda-li mohu takhle posoudit. Jsme zde samotné, ostatní odešli do pokojů, které jim byli přiřazeny.
,, Kdo vůbec jste? Neviděla jsme vás zde nikdy." Promluvila po docela dlouhé době.
,, Dnes jsme přijeli. Já a moje děti.."
,, To jsou vaše děti?"
,, Ano, jinak jmenuji se Samuel."
,, Vypadáte mladě, jinak jsem Tonksová."
,, Metamorfomág, že? Služí vám to. Vaše křestní jméno?" Začala se ošívat.
,, Stači pouze příjmení. Jinak máte pravdu."
,, Omlouvám se, ale nemohu znát aspoň vaše jméno? Nebudu vám tak říkat, pokud vám to vadí."
,, Jak víte, že mi vadí? No, ehm.. Jsem Nynfradora. A tykejte mi."
,, Mám děti. Tak ahoj Tonksová." A podala jsem jí již hotovou čokoládu.

Odjakživa nesnáším seznamování s cizími lidmi, jsem strašné stydlivá v těchto věcech. Tonksová je mi sympatická, nebudu mít s ní problém vycházet. Nejsme tak věkově vzdálené. Docela dlouho si už povídáme.


jak dlouho?

29. října 2008 v 15:12 | rizell |  Moje řečičky
úleva * usmívá se od srdce* .....tak dlouho....tak dlouho.....cítila jsem se prázdná......tydle prázdniny.....po tak dlouhé době jsem cítila radost...důvod se smát....byla jsem to já......usměvavá, drzá, vtipkující......v pátek.....to to všechno začínalo......v sobou......celej den pryč s rodinkou.....ucházející.......v pondělí.........v brně na nákupech s mojí slečnou......pak jse dostala zajímavý návrh.....nešlo odmítnout.......takže jsem spala v herňáku....poznala pár nových lidiček.....naučila se dvě hry.....zkoukla dva filmíky....och...ty komentáře.....Pájin brácha perlil..............no a pak ve dvě ráno šup na jídlo na benzínku a pak na zubštejn.........skvělé...mlha.....žádný světlo.....kdy si tady byl naposledy.....no..před rokem......takže ve tmě, kde nevidíte si ani na špičku nosu.....zlatý mobily......jo dobré...pozor schody.....kde?jo tady.....nespadněte....tady je velká propast....ufff.........paráda.....náhodou...cítila jsem se volně.......pak du na nádr......teda až odpoledne.....potkám Sony...pokecáme....potkám Víťáka......skvělý to chlapec.....jeho pokémoni....ne skvělé...aspon jsem nejela sama......jo...tímhle mu hci poděkovat za skvělé dvd.....já mku zato slíbila siice článek.........ale což..........těším se na pátek...a sobotu.....budu zase pryč....netěším se do školy, jelikož mě tam momentálně nic neváže.............dokoukla jsem právě čokoládu....dobrý filmeček....kapitola bude, ale nevím kdy, ale možná zítra.........podle toho......a sakra....musím vymyslet kostým.......možná ještě dneska.........možná zítra....a nebo až v nedělu...pokud nebudu dospávat.........,.........................Boewulf...bo jak se to píše...má krásnej nos.........mějte se famfárově....zdraví vás vaše snad už normální Rizell............

* teče jí slza *

25. října 2008 v 21:07 | život! |  Moje řečičky
PODÍVAT!!!!PODÍVAT!!!!PODÍVAT!!!!!!PODÍVAT!!!!!!PODÍVAT, JAKÝ KUR*Y MEZI NÁMI ŽIJÍ!!!!


rady Vám

21. října 2008 v 16:43 | rizell |  Básničky
Nedávej nikomu pouta, sám miluješ volnost.
Můžeš občas zalhat ostatním, ale nelži sám sobě, když nemůžeš věřit sobě, tak nikomu.
Poznej, kdy je vhodné hovořiti a kdy slovy šetřiti.
Obejmutí nepřítele je hodnotnější než přítele.
Slzy smutek zmenšují, jinak nám ho však nechávají.
Nebuď samotář, jinak dopadneš jako já. Jako nerudná holčina.

co

21. října 2008 v 16:37 | rizell |  Básničky
Úsměv hřející, slzy nezastaví.
Ruka teplá, chlad nezahřeje.
Slova prázdná, bolest prohlubují.
Bolest velká, život zatracuje.
Ústa vzdychající, polibek zachraňuje.
Zbytečné přemýšlení, duši dolů táhne.
S hlavou těžkou, na hubu spadneš.
Oslepen láskou, hlouposti provozuješ.
Pohrdajíc sebou, sám sebe odsuzuješ.
Žárlivost nehezká, nepřítele z tebe dělá.

KDV-informace

19. října 2008 v 21:03 | rizell |  Krása nade vše?
Claudie je nádherná dívka. Její krása okouluje všechny okolo ní. Je si všeho vědoma a umí to náležitě využívat. Její život je pouhá povrchní etapa. Má spoustu přátel, obdivovatelů, stále je na nějaké párty. Jako modelka je velmi populární a má dostatek příjmů.
Osudná chvíle. Dokáže Claudie pochopit, že krása není všechno? Vyrovná se někdy s tím, že jí havárie zohyzdila tvář? Postoupí operace?

NNTJSZ- 2 kapitola

19. října 2008 v 20:14 | rizell |  Nic není tak, jak se zdá
tak zde je pokračování....omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale mám osobní problémy a nedostatek volného času......všem děkuji za minulé komentáře a taky za trpělivost......díl je zcela vynucený.....tak se omlouvám


hořím.....tam uvnitř to pálí...moc to pálí....

18. října 2008 v 21:14 | rizell |  Moje řečičky
po dlouhé době mám trochu času.....jeden den klidu, volna.....jen jsem celý den polehávala.....zítra to bude zase hektické a pak zase a zase.....nemám už energii...sílu.......potřebuji vypadnout( možná již příští týden)..... jsem na nervy.....ve škole je to hrozné....jedním uchem tam, druhým ven...kamarádi mě nebaví........možná ale všechno zlé k něčemu dobré...dokud jsem něco dělala, neměla jsem čas přemýšlet......řekla jsem to jen jednomu člověku, ale jsem zničená.........člověk, kterýho jsem zbožňovala celým srdcem, který mě zranil.......člověk, který mě pohlcuje i dodnes......člověk, kterýho se snažím vymazat z hlavy a hlavně ze srdce......on...můj bráška.......vrátil se....je zpátky v naší republice......čtvrt roku jsme si nepsali....a teď? napíše si, jakoby se nic nestalo........nemám sílu na to, abych mu napsala.....bolí to....pálí.......upalována za živa.....jako čarodějnice....je mi na zvracení......proč? proč mě nenechá......proč mu to nedochází?? jedna báseň střídá druhou a všechny jsou jen jeho...pro něj.......lháře......mám chuť do něčeho kopnout...ta drzost.... ne...bude to všechno v pořádku...nenapíšu mu...dá mi pokoj a já budu volná........zítra napíšu povídku a pojedu pryč.......Matěj pude do sběrny myšlenek.........kolik básniček na mým blogu je jen pro něj???hodně....další přibývá......... navenek usměvavá, vevnitř shnilá....navenek šťastná, vevnitř smutná.....navenek milá, vevnitř prázdná...

Prosím, už žádné další slzy.
Slzy jenž mé líce smáčí.
Slzy kanoucí ze smutných očí.
Slzy, jenž mokrou cestičku
si po tvaři vytváří.
Slzy, které jsou nyní bezcenné.
Slzy! Ach ten pláč!
Pláč z radosti?!
Ne, je to pláč jen a pouze naprosto zoufalý.
Pláči pro tebe, nad sebou, za nás.
Pro tebe, že zas vrátil a ozval ses.
Nad sebou, jelikož nemohu zapomenout a jít dál.
A za nás, neb náš vztah už přeci skončil.
Pláči, slzy roní se dál,
neberouc ohled, že již nechci.
Pláč. Tváře rudé dělá,
oči zalívá, ale neoslepuje.
Pláč, který ze mě vzlyky hlasité dostává.
Všechny slzy slané, které nikdy nemizí,
máčí oblečení a nic již není suché.
Pláč, naprosto zbytečný,
i když pro mě potřebný.
Pláči pro tebe.
Pro tebe, který mi bordel v hlavě stále dělá.



Otázky?

5. října 2008 v 23:12 | rizell |  Básničky
Nic jiného nedělám,
než že se pouze z problémů dostávám.
Sotva jeden odhodím,
hned dalším se zavalím.
Proč musím být člověk problémový,
když povahově se na to vůbec nehodím?
Nemluvím, spory s nikým nemívám,
a přesto jsem jimi zavalená.
Myslím, že jsem hodná,
ale oni řeknou, že jsem zlá a prostořeká.
Jsem spokojená se svojí prací,
přijdou však další a označí to za odpad nejhorší.
Vše co udělám je špatné,
a vše co neudělám je ještě horší.
Proč mi připadá,
že nejsou s mojí prací nikdy spokojeni?
Proč na sebe křičí?
Proč nenechají mě spát?
Proč dávají mi další důvod k pláči?
Další důvod cítit zášť spolu s nenávistí?
Proč mi nedají pokoj a nenechají mě v klidu žít?
Proč nemůžu mít klidné dětství?
Proč všechny mé věty začínají stejně?
Kdo vyřeší mé otázky nevyřčené?
A kdo se odváží mi pomoci?
Neotáčejte se teď všichni ke mně zády!
Potřebuji vás čelem, potřebuji od vás pomoci.
Pomůžete?
Jsem navalená problémy a chci někoho,
kdo mě z mého světa divných emocí vyvlékne.
Půjdu donaha, abych se cítilila sproštěna viny?
Donaha, abych byla čistá?
Nebo jste mi někdo schopen pomoci?
Mě? Pouhému mladému zoufalci!