Září 2008

hmmm.....llalalala

28. září 2008 v 14:18 | rizell |  Moje řečičky
tak chtěla jsem sem dat fotky.....z Čachtic, Belianských tater a z Branče, ale měnit velikosti se mi nechce....je mi líto...........jinak dneska krásnej den, co??? já jsem úpa happy.....včera kolem 23:45 mi zvonil telefon...můj expřítel nemohl spát, tak jsme si telefonovali....vlastně volá každou neděly, ale zato že volal dřív se přece nebudu zlobit ......kecali jsme až do půl druhé do rána.....fakt skvělé, takže dnešníí nálada je bezvadná.....miluji ho ....samozřejmě pouze jako kámoše......povídal, jak byl s jeho synkem a jeho maminkou odpoledne v parku a věci tomu podobný......a byl strašně zvědavý s kým že si to píšu....stejně sem mu to neřekla......... .......krásný den.....opravdu.........zítra mám břicháče a tak se těším.....aaa........lalala......dooost dobrá nálada........těším se do školy na Páju a až mi řekne co víkend.tralalala......taky se těším, až si zajumpám.........ještě něco na sebe prásknu.....hmm.....jsem prase .....................................jsem prase, ale mega moc štastný.teda jsem štastná dokud nejsem sama........a taky už vím, jak jsem na tom s jančou.....promin brouku, sice tě mám ráda, ale asi už to nikdy nebude jako dřív...každá jsme trochu jinde, ale kámošit snad budem dál, ne?.........juuu...... a nemohu zapomenout se zmínit o svým teplých bratrech v triku.......dnešní pokec byl maráž brouci.....škoda, že jste manželé.nechcete mě do trojky??? nebo jako domácího mazlíčka?..........no a taky se musím pochlubit.......jedna slečna mi poslala odkaz na to abych zjistila ve které koleji bych byla v Bradavicích bo jak se tomu nadává..........Zmijozel.....chacháááá.já to vždycky říkal, že je mi ta kolej nejsympatičtější............tééda..já se tady vytahuju jak triko vod ťamanů........hihihi.......ještě, že mě nevidíte.sedím tady v pyžmu(růžové s chlapečkem a holčičkou), puska špinavá vod čoklid a směju se jak ma-gooor...........všechny líbá petruška, co si dala dávku

CNCTC- 1 kapitola

27. září 2008 v 23:15 | rizell |  Chodec neurčuje cestu, to cesta
Sebastian zvedl pohled od knihy. Podle jejího hřbetu jsem poznala, že je to Remarque- Stíny v ráji. Než se mě stihl na něco zeptat, tak jsem ho předběhla.
,, Líbí se ti ta kniha?"
,, Je zajímavá, i když to není má parketa, člověka to pohltí."
,, Tu jsi dostal k čtrnáctinám od otce. Pamatuješ? Celý den bylo nádherné počasí a jakmile jsme se rozhodli uspořádat oslavu na zahradě, začalo pršet. Později si byl naštvaný, jelikož se ti ta knížka nelíbila." S úsměvem jsem si přehrávala ten den.
,, Jo, pamatuju. A s tou naštvaností máš pravdu, ale jak sama říkáš, člověk musí vyzrát, aby mohl nějakou knížku přečíst a pochopit ji. Stejně to byla skvělá oslava." Uchechtl se a podobně jako já vzpomínal. ,, Nebo jak táta objevil ten mudlovskej foťák, co jsi koupila."
,, Nikdy nezapomenu na výraz, jaký měl, když zjistil, že ty postavy se nehejbají." Připojila se Charlotta, která odložila sluchátka.
,, To byl ksicht!"
Autem se rozléhal náš dusený smích. Vzájemně jsme se okřikovali, abychom nevzbudili ostatní. Díky tomu jsme hekali až hrůza.
Seb si odhodil spadlé vlasy z očí. Jeho pohyb byl tak stejný.
***************************************************************************
,, Nechápu, co všechny ty nanynky na něm vidí. Vždyť si jen odhazuje vlasy z rypáku. Aby si ty slečinky z něho necvrkly."
,, Hlavně se nám do něho ještěrko taky nezakoukej. Je to vůl."
,, A to korunovanej. Si myslí, že když je hezkej, tak může všechno."
,, Klucííí, nechte toho. Vy jste fakt drbny, to snad není ani možný. A nebojte, on mě nedostane. Občas to ale vypadá, že na něj žarlíte."
,, Sam, ty máš ale nápady. Je pravda, že holky ho žerou, ale najdou se i normální nebo odkoplé, co to už pochopily. No a tady Andy mu velmi konkuruje, až na to, že nejede jak na bežícím páse."
Všichni se smějí.
,, Jo, on to totiž mění pouze jako ponožky."
Další smích.
,, Nechápu, jak jste se od toho hlupáka mohli dostat ke mně."
,, Eeee, no hádej Andreji!" Dívka nahodila naprosto nevinný výraz.
,, Samueli!"
,, Ano?"
,, Utíkej!"
Křičíčí holka pronásledována smějícím se kamarádem byla ranním povznešením ve Velké síni. Všechny koleje vyjma jedné se smály. Nejvíce se však smála partička nebelvírských chlapců. Jen oni věděli, co je důvodem této honičky.
***************************************************************************
,, Mami, ty teda umíš odvést řeč jinam."
,, Já?" Žena nasadila andílkovský pohled. ,, A copak si potřeboval?"
,, My oba." Dvojčata se nezapřou.
Pozvedla jsem obočí a tím dala pokyn k tomu, aby pokračovali.
,, Kam vlastně jedeme?"
,, Už není důvod, proč to neříc. Jedeme do Anglie. Jak jistě víte, je to má rodná země."
,, Kam přesně?" Tázá se Lotta.
,, Londýn je naše cílové místo. Budeme tam bydlet v jednom domě."
,, Proč cestujeme takhle?"
,, Co tím myslíš?"
,, No proč jsme se nepřemístili?"
,, Umíš to snad?"
,, To ne, ale...." Nedokončí Seb, jelikož sestra se do toho vloží.
,, Ty jo. A i kdyby jsme se nepřemístili, letaxovou sítí by to přeci šlo."
,, Tam kam jedeme, se dostaneme pouze pěšky."
,, Stejnak to není pouze tím." Brblala si pro sebe nadále naše nejstarší.
,, Pojedem ještě dlouho?"
,, Tak do třiceti minut budeme na letišti."
***************************************************************************
Charlotta

Pozorovala jsem mámu, jak se nadále baví s bráchou. Už jsem neposlouchala. Stejně jedeme po mudlovsku z jiných důvodů. Vlastně, když tak nad tím přemýšlím, máma moc nekouzlí. Kouzelný svět je uzamčený v jejím srdci. Kdy jsem ji naposled viděla něco vykouzlit? Snad nikdy. Hůlku jsem u ní nikdy nespatřila. Umí vůbec kouzlit? Není moták? Nebo snad jen velmi dobře informovaný mudla? A co když je dobrá kouzelnice, ale nechce kouzlit? A proč vlastně? Je snad mudlomil? Od té doby, co je táta mrtvý, není skoro nikdy doma. Furt byla u těch zedníků na stavbě. Pracovala. Ona, bohatá žena pracovala. Oťukávala cihly. Byla šťastná? Celý půlrok byla jiná, snad to bude zase stejné jako dřív. Celý půlrok netancoval. Miluje tanec. Nevařila. Když byl tady táta, vždycky vařila- milovala to. A teď? Vařila Amandríta.
**************************************************************************
Musela jsem několikrát dloubnout do Charlotty, byl to nadlidskej úkol. Kluky jsem probudila, ale Sofie potřebuje spánek. Takže v náručí držím Sof a snažím se upozornit Lottu na sebe.
,, Hej královno! Neignorujte mě. Charloto! No tak, uletí nám to."
No konečně se probrala. Vlastně nespala, asi přemýšlela.
,, Co? Cože? Uletí? A co?"
,, No tobě asi uletěly včely, sestřičko!" Posmíval se Gabriell.
,, Fakticky vtipnej." Vzpamatovala se již.
*****************************************************************************
,, Dobrý večer. Máme zarezervované letenky do Londýna."
,, Dobrý večer, slečno." Odpověděla mi dispečerka.
,, E, slečno?"
,, Něco snad není v pořádku?"
,, Hele mami, já mám hlad. Dej, prosím tě, nějaké peníze Sebastianovi. Půjdem si něco koupit." Gabriell neví, kdy je vhodné mluvit.
Dispečerka chudák zrudla a když se podívala na Seba, tak ještě více. Mile jsem se na ni usmála.
,, To se stává."
,, Ehm, omlouvám se. Na jaké jméno jste registrovaná?"
,, Samuel Mentrev Hell de Dearksy Rose."
,, Ano, je to šest letenek. Bohužel vám musím oznámit, že letadlo bude mít díky komplikacím čtyři hodiny zpoždění."
,, To nevadí, děkuji a nashledanou."
***************************************************************************
,, Gabrielli, nauč se poznat, kdy můžeš hovořit."
,, Cože?"
,, Po kom jsi tak natvrdlý? Nauč se mluvit pouze ve hodnou chvíli, ano?"
,, Určitě!"
Jistě, to jeho určitě známe. Jakmile to řekne, znamená to, že neví o co jde. Pomalu jsme došli do nějaké restaurace, kde hodláme strávit čas než poletíme. Docela upoutáváme pozornost. Nejenže nemáme žádné zavazadla, ale je tu pět dětí na jednu ženu, která má podle nich nějaké pletky s tím nejstarším chlapcem a taky jsme hodně hlasití. Prostě lidi. Nemůžu za to, že se Sebem vypadáme jako milenci.
V restauraci si objednáváme. Obsluhují nás dvě mladé číšnice. Jedna stále kouká na Seba a ta druhá na Lottu.
,, Mami?"
,, Copak, Char?"
,, Nepůjdeme na kávu?" Mluví potichu a mrká jako spiklenec.
,, Proč ne? Sebe, postarej se prosím o své sourozence. Gabrielli, máš na starost Sofii."
,, Jasně, Sofi sedni si prosim tě blíž."
,, Za chvilku jsme tady."
*****************************************************************************
,, Copak to bude mladé paní?"
,, Jedna Vídeňská káva a jedna horká čokoláda, prosím."
,, A budou chtít slečny šlehačku nebo drží dietku?" Čísník se snažil býti vtipný, ale nebyl.
,, S dvojitou porcí šlehačky prosím, dvě brambory a dva větrníky k tomu."
,, Hned to bude."
Už pěknou chvilku sedíme v kavárně. Stále se smějeme. Probíráme úplně všechno. Máme si toho co říct.
,, Fuj."
,, Co je?"
,, Nenápadně se potom otoč do leva. Sedí tam hnusnej oplzlej chlap. Žere tě, s prominutím, a to fakt strašně."
Mrkla jsem se na svého ctitele. Málem jsem omdlela.
,, Kdyby jsi byla zticha, uděláš lépe. Teď je mi zle."
,, Fakt promiň, řekne ironicky, ,, já myslela, že se ti bude třeba líbit."
,, Radši přiště nemysly." Vrátím jí to.
Ten chlap je strašný. Upocený, strašně tlustý. Smrdí až sem. Heká jak něco, a když spatří, že se divám, smyslně si olizuje rty.
,, Stále Tě pozoruje."
****************************************************************************
,,Stále se na Tebe dívá, Sam."
,, Snad se nám nezamiloval."
,, Hmm, tak ať se zase rychle odmiluje."
Všichni se smějí, až na dívku.
,, Tak to je gól, jedna z holek co ho nechce, a on má o ni opravdový zájem."
,, Andry, udělejte svoje přátelství." Směje se Broke.
Dívky se závistivě dívají na líbající pár.
Slyšet jsou nadávky typu: ,, Nafoukaná kráva." ,, Děvka." A podobné.
,, To jsou trapky. Sam, něco tě trápí?"
,, Ne, proč? Jak si na to přišel?"
,, To je jedno."
,, Hej, koukejte, jak se dívá."
Smutné oči chlapce pozorovaly dívku. Dívku, kterou měl asi rád. Ona se však líbá s jiným.
****************************************************************************
,, Mami!" Ždouchla do mě Char. ,, On jde sem."
,, Mohu vás na něco pozvat slečno?"
,, Je mi líto, ale děti na mě čekají a my se chystáme již jít." Nahodila jsem americký úsměv a rychle jsem pakovala sebe i Lottu pryč.
****************************************************************************
Jsme v Londýně. Jsem doma.

NNTJSZ- 1 kapitola

27. září 2008 v 21:11 | rizell |  Nic není tak, jak se zdá
Smál se.
Na muže měl poměrně zvonkový hlas. Rozléhalo se to po celém pokoji, jako nějaká píseň. Píseň z nebes. Píseň z nebes zpívána ďáblem.
Jeho smích byl následně přerušen klepáním.
Aniž by byl vyzván, vstoupil do místnosti Edmund. Otcův špeh. Celý hrad se ho bál, nikdo se neopovážil si o něm byť jen šeptat. Zjistil vždy všechno a jeho tresty byly velmi bolestné.
,, Co sem lezeš!" Zavrčel muž, co bude mým mužem a jehož jméno neznám. Muž, jenž na mě leží.
 Leží! Leží! Miriel, on na tobě leží! 
Pokusila jsem se ho shodit, nevěnoval mi ani pohled, jako by mě necítil. Svůj pohled upíral na toho sviňáka. Nelíbilo se mi to, jako bych neexistovala. Jejich oči vedly tichý boj.
Edmund se drze ušklíbl.
 Vždy měl arogantní myšlení a vystupování, pomyslela jsem si. 
Pak upřel svůj drahocenný pohled na mě. Na mě, na tu, kterou, pro mě z nepochopitelného důvodu, nenáviděl.
,, Jste očekávaní na večeři." A odešel.
,,Pche. Krysa. Co kdybychom přišli o něco později, má paní?" Přetnul ticho jeho perverzní hlas.
V očích mu jiskřilo a na tváři měl stále úsměv.
 Sluší mu to. Neměla bys ho zkoumat, ale musíš si to Mir přiznat. Je přitažlivý, ač zlý. 
Nadzvedl pravé obočí.
,,Mlčení znamená vždy souhlas." Zasmál se.
Zvedla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla a důstojně šla ke dveřím. Moje snaha o to, aby nepoznal můj strach z něho, snad vyšla. Zastavila jsem před dveřmi a čekala.
Vzdychl a při zvedání kroutil hlavou. Došel ke mně, otevřel dveře a galantně mě pustil. I když jsem šla hned na jeho vyzvání z pokoje, pochytila jsem jeho toužebný pohled k posteli.
Po celém hradě byly na chodbách zapáleny louče. Jejich plameny byly trhavé díky studenému větru z venčí. Zima se blížila a bylo to znát. Až napadne sníh, nikdo se odtut nedostane. Pokud ano, zahyne. Proto každý den všichni lidé pracovali až do padnutí. Musely se přichystat zásoby dřeva, hospodáři obdělávali svá políčka a úrodu sváželi sem, na hrad. Starší dobytek se porážel. Maso se naklepalo a osolilo nebo se sušilo, kůže byly stahovány a zpracovávány. Samci a samice všech zvířat byli od sebe odděleny. Mláďata byla zbytečnou investicí. Často v zimě umrzla a jen spotřebovala moc jídla, kterého měl i lid skromně.
Začalo se oteplovat. Došli jsme totiž do sálu. Velká dubová brána za námi zaklapla. Teplo nás obklopilo spolu s vůni jídla. Oheň v krbu praskal a ozývaly se hlasy náruživých mužů občasně přerušeny ženským smíchem. V tom si můj otec vyžíval. V oslavách.
Připadala jsem si jako v kleci. Jako malý bezbranný ptáček. Jako bílá a slabá labuť mezi divokými kachnami.
,, Tady jsou naši nastávající." Ozval se hrdelně můj bratr. Jeho posměšný hlas se k jeho létům vůbec nehodil. Byl jako klon našeho otce. Krutý a bezcitný.
,, Zdravím ve spolek, tak velkou oslavu jsem nečekal. Copak hodláte připravit jako svatební hostinu?"
,, Haha. Jóó hochu, my nejsme takový hovada jako tvůj rod. My jsme pořádní a můžeme si toto všechno dovolit." Chraplák mého otce přicházel z čela stolu.
Podívala jsem se tím směrem. Seděl tam, rozvalen v křesle. V jedné ruce stehno kuřete, ze kterého kapala ještě krev a druhou ruku strčenou pod sukní nějaké kurvy, co se tvářila, že je to to nejlepší, co zatím zažila. Musela se přetvařovat. Kdyby nereagovala tak, jak můj otec očekává nebo kdyby snad byla nepoddajná, bůh jí ochraňuj. Všichni to věděli a někteří i viděli. Kolik kurtyzán můj otec zavraždil. Kdyby je jenom zavraždil!
Nejprve jen řval, pak použil bič, který mu visí u pasu. Mrskal ji dokud nezačala prosit a pořádně nekrvácela. Pak ji popadl za vlasy a posadil na stůl. Kousal ji všude, mačkal jim bolestně prsa, mlátil do nich. Pak je znásilnil, znova a znova. Občas dovolil i jiným, aby si ji vzali a potom přede všemi jim podřezával hrdla. Stále stejný odporný rituál.
 Jednou shnije v pekle. 
,, Bratránku!" Křičel mladý muž razící si cestu k nám.
,,Edwine, co tady děláš?"
,, Byl jsem pozvaný, a jak vidím, tak ty si tady nelenil a našel si ženu. Je velmi krásná." Ten muž mluvil velmi rychle. Byl pěkný, podobný jako můj nastávající, akorád s orlím nosem. Velmi hřejivě se na každého usmíval.
,, Odpusť te má paní, jsem nezdvořák, ale raduji se se shledání tady s tím lovcem žen. Edwin jméno mé. A vaše, krásná paní?" Byl velmi milý, přesný opak svého bratránka.
,, Ona nemluví!" Odpověděl na místo mě ten, jehož jméno je mi prozatím neznámé. ,, Jinak jí říkají Miriel."
 On dokonce ví i mé jméno. 
Můj překvapený pohled mu bohužel neušel, a tak jsem byla obdařena pohrdavým a cynickým úsměvem.
,, Jejda mánku. A copak je příčina vaší nemluvy, panno Miriel?" V jeho hlase nebyl žádný výsměch, vše co vyšlo z jeho úst bylo milé a nikdy nebylo myšlené špatně.
,, Moc mluvíš! Jdeme se radši posadit. A najíst se. Mám už hlad. A tady panna Miriel jistě také, že?" Pravý opak bratránka. Svůj hlas by mohl používat místo meče.
,, Zajisté. Máš pravdu."
,, Z jakého důvodu jsi sem přijel?"
,, Jsem dospělý, můj otec před dvěma úplňky zemřel a tak hledám práci."
,, Jste velmi bohatý rod bratranče. Nemusíš pracovat, vrať se domů. Najdi svým sestrám ženichy a sobě nevěstu."
Poslouchala jsem rozhovor těchto mladých mužů, mezi nimiž jsem seděla. Pohledem jsem však jezdila po lidech, co zde večeřeli. Několikrát jsem se setkala i s pohledem Edmunda. Místo vedle něho, kde seděl můj otec, bylo prázdné.
,, Nebudu se vracet. Jak jsi již jistě zaslechl, barbaři začínají čím dál tím více útočit..."
,, Slyšel jsem již o tom, král bude muset co nejdříve poslat vojsko, aby věděli, kde je jejich místo. Co to má ale společné s tebou?"
,, Napadli naše sídlo. Byl to strašný masakr. Pobíjeli ženy i děti. Mužům usekávali jako rituál hlavy. Málo lidí stačilo utéct. Mé sestry a má matka... Všichni jsou mrtví. Nebyl jsem tam, ochránil bych je. Můj meč by jim poskytl bezpečí. Moje ruka by byla pobila ty zvířata. Byl jsem na lovu, a tak jsem přijel až potom všem. Chci práci. Něco jako stráž."
Bylo to strašné, to co sem teď slyšela mě vyděsilo. Vždycky byly nějaké nájezdy barbarů, ale nikdy jsem neslyšela, co to obnáší. Neměla jsem zdání, co za krutosti provádí. Vždy mi stačilo, že je to daleko a nic nám nehrozí. Znepokojení v hlase ostatních mužů, co vyslechli rozhovor, mi nahánělo hrůzu. Měli obavy, nájezdy a útoky byly více a více tvrdé, s větším počtem mužů na větší města a častější.
 Bude válka? To byla má otázka. 
,, Je mi líto, co tě potkalo. No, co kdyby jsem tě vzal do svých služeb já?" Pravil po velmi dlouhé době můj budoucí manžel.

řeknu pravdu

27. září 2008 v 13:48 | rizell |  Moje řečičky
je to blbé, ale co s tím no.....prostě jde o to, že spousta lidí z naší třídy jela do anglie...já jedu až příští rok, ale to je jedno....byly tam i lidi, které považuju za přátele......tendle týden ve škole byl úchvatný..dokonalý.....poprvé za dlouhou dobu jsem si připadala jako ve třídě....byla nás tam půlka a ty vztahy mezi lidmi byly úchvatný.....vždycky o přestávce jsme se s naší partičkou, ale tendle týden ne...zbylly jsem jen já a pája a byly jsme s ostatníma....nic mi nechybělo.povídala jsem si s každým...úchvatná hodina hudebky.......biologie...prostě bylo to lepší než obyčejně......tělocvik a sranda v něm...odpolední jumpání v hernáku..........prostě něco jinýho.......a ty lidičky co odjeli?nějak moc mi asi nechyběly....já nevím....nevyznám se v tom, možná je to pro to, že sem tušila, že je uvidím a nějak to neřešila, ale nebránila bych se, kdyby tam zůstali déle..mám je ráda, ale to co bylo tendle týden je pro mě nezapomenutelný.....možná to tak ostatním co zůstali nepřipadalo, ale pro mě to bylo hezké.....byli jsme kolektiv...

Slavík a růže

21. září 2008 v 13:31 | rizell |  Knihy
Dash.s.niece
Student ve svém podkrovním bytě chudý, a přes to bohatý na duši, sní a píše básně skrytě něco však klid jeho ruší. Slavík v zahradě zpívá růži a student se rozplakal. Kvůli krásné panně se souží, osud jej k ní nalákal. Panna krásná a nespoutaná touží po růži rudé, a však její touha je rozmarná, neboť ví, že zahrada má jenom růže bledé. Student zamilován pláče dále slavík vidí jeho soužení srdce jeho cítí žal, přec tak malé ukončit chce studentovo trápení. K bílé růži přitiskne své srdce a
zpívá krásněji než kdy dřív, slavík umírá a růže rdí se, když v tom student růži zří. Růži vezme pro svou milovanou paní, slavík obětoval život pro lásku, student ale nemá zdání, že růží nepotěší rozmarnou krásku. Panna růži nepřeje si a láska uvadá tak,
jako růže blednoucí, slavík už nezazpívá když slunce zapadá.
Oscar Wilde
,,Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže, " naříkal mladý student, ,,jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své zahradě."
V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzhlédl skrze listí a zvědavě čekal, co bude dál.
,, V celé zahradě ani jedinou červenou růži!" naříkal student a krásné oči se mu zalily slzami.,, Ach, na jakých to maličkostech závisí štěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří lidé, pronikl jsem do všech záhad filozofie, a přece jsem v životě ztroskotal, protože nemám červenou růži."
,,Konečně opravdový milenec!" řekl si slavík.,,Noc co noc o něm zpívám, ačkoli jsem ho zatím nepoznal , noc co noc o něm vyprávím hvězdám- a teprve teď ho vidím.Vlasy má tmavé jako květy hyacintu a rty rudé jako ta růže, po které touží; ale vášní mu pobledla tvář, že je jako ze slonoviny, a na čelo mu vtiskl pečeť žal."
,,Zítra večer pořádá princ ples," šeptal mladý student, ,, a přijde tam i moje milovaná.Když jí přinesu červenou růži, bude se mnou tančit až do svítání.Když jí přinesu červenou růži, budu ji držet v náručí a ona mi skloní hlavu na rameno a její ruka se schoulí do mé.Ale já nemám v zahradě ani jedinou červenou růži, a tak budu sedět sám a sám a ona se u mě nezastaví.Vůbec si mně nevšimne a mně z toho pukne srdce."
,, Vskutku ,opravdový milenec!" řekl si slavík. ,, O čem já zpívám , tím on trpí; co mně působí radost, jemu působí bolest. Ba, láska je něco úžasného!Je vzácnější než smaragdy a drahocennější než skvostné opály.Ani za perly a za granátová jablka ji nekoupíš a nevystavuje se na tržištích.Nedostaneš ji u kramářů a nedá se vyvážit zlatem."
,, Na kruchtě se usadí muzikanti," pravil mladý student, ,, a budou hrát strunné nástroje a má milovaná bude tančit za zvuků harfy a houslí.Tak lehce bude tančit , že se bude nohama sotva dotýkat podlahy,a dvořané v pestrých úborech se k ní pohrnou. Se mnou však tančit nebude, protože pro ni nemám červenou růži," A vrhl se do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.
,, Proč pláče?" ptala se zelená ještěřička , která kolem něho běžela se zdviženým ocáskem.
,, No vážně,proč?" divil se motýl, poletující za slunečním paprskem.
,, No vážně, proč?" zašeptala něžným ztlumeným hláskem své sousedce sedmikráska.
,, Pláče po červené růži,"řekl slavík.
,, Po červené růži?"volali všichni.,, To je k smíchu!" A ještěrka ,která byla tak trochu cynik, se rovnou rozchechtala.
Ale slavík rozuměl tajemství studentova žalu, seděl na dubu mlčky a přemýšlel o mysteriu lásky.
A náhle rozepjal hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl houštinou a jako stín plul zahradou.
Uprostřed trávníku stál krásný růžový keř a slavík,když ho uviděl, doletěl k němu a usedl mu na větévku.
,,Dej mi červenou růži," prosil , ,,a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."
Ale keř zavrtěl hlavou.
,,Já mám růže bílé,"odpověděl, ,,bílé jak mořská pěna, bělejší než sníh na horách.Ale zaleť si k mému bratrovi, co obrůstá ty staré sluneční hodiny, ten ti možná dá, co potřebuješ."
I letěl slavík k růžovému keři, který obrůstal staré sluneční hodiny.
,,Dej mi červenou růži" prosil, ,,a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."
Ale keř zavrtěl hlavou.
,,Já mám růže žluté," odpověděl, ,,žluté jako vlasy mořské panny, co sedí na jantarovém trůně, žlutější než narcis, co kvete na louce, než přijde sekáč s kosou.Ale zaleť si k mému bratrovi, co roste pod studentovým oknem, ten ti možná dá , co potřebuješ."
I letěl slavík k růžovému keři, který rostl pod studentovým oknem.
,,Dej mi červenou růži," prosil, ,,a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."
Ale keř zavrtěl hlavou.
,,Já mám červené růže,"odpověděl, ,,červené jako holubí nožky, červenější než ohromné vějíře korálů, co se vlní v podmořských jeskyních.Ale zima mi zmrazila cévy, mráz mi spálil poupata a bouře polámala větve, takže letos vůbec žádné růže mít nebudu."
,,Já potřebuji jen jednu červenou růži," pravil slavík.,,Jednu jedinou červenou růži! Copak není vůbec žádná možnost, jak ji získat?"
,,Jedna možnost je," odpověděl keř, ,,ale ta je tak hrůzná, že nemám odvahu ti ji prozradit."
,,Jen mi ji prozraď,"řekl slavík, ,,já se nebojím."
,,Potřebuješ-li červenou růži,"pravil keř, ,,musíš ji za měsíčního světla vytvořit z hudby a zbarvit krví z vlastního srdce. Musíš mi zpívat s hrudí nabodnutou na trn. Celou no mi musíš zpívat a trn ti musí proniknout do srdce a tvá živá krev musí proudit do mých cév a stát se krví mou."
,,Smrt je vysoká cena za jednu červenou růži," zabědoval slavík.,,Život je každému velice drahý. Je tak příjemné sedět v zeleném háji a pozorovat slunce v jeho ekvipáži ze zlata a lunu v její ekvipáži z perel. Tak líbezná je vůně hlohu, tak líbezné jsou zvonky schovávající se v údolích a vřes kvetoucí na kopcích. Jenže láska je víc než život, a co srdce ptačí ve srovnání se srdcem člověka?"
I rozepjal slavík hnědá křídla a vznesl se do vzduchu.Jako stín prolétl nad zahradou a jako stín proplul houštinou.
Mladý student dosud ležel v trávě, kde ho slavík opustil, a slzy v jeho krásných očích dosud neoschly.
,,Raduje se," volal slavík, ,,raduj se, budeš mít tu svou červenou růži! Já ji za měsíčního světla vytvořím z hudby a zbarvím krví vlastního srdce. a od tebe za to žádám jenom jedno:abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filozofie, a ta je velmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je velmi vlivná. Plamenně zbarvena jsou její křídla a jako plamen je zbarveno i její tělo.Rty má sladké jako med a dech jí voní po kadidle."
Student vzhlédl z trávy a naslouchal, ale nemohl rozumět tomu, co mu slavík říká, neboť znal jenom to, co je psáno v knihách.
Ale rozuměl tomu dub a zesmutněl , protože toho slavíčka , co si vystavěl hnízdo v jeho větvích, měl velice rád.
,,Zazpívej mi ještě jednou , naposled,"zašeptal. ,,Bude mi po tobě steskno, až tu nebudeš."
I zazpíval slavík dubu a jeho hlas zněl jak zurčení vody, tekoucí ze stříbrného džbánku.
Když slavík svou píseň dozpíval, zvedl se student a vytáhl z kapsy zápisník a olůvko.
,,Formu má," říkal si,procházeje houštinou, ,,to se mu upřít nedá.Ale má nějaký cit? Bohužel asi ne. Inu, jako většina umělců; všechno jen styl a upřímnost žádná. Pro nikoho by se neobětoval. Myslí jen a jen na hudbu; a umění, to ví kdekdo, je sobecké.Nicméně nutno přiznat, že mu v hlásku zní pár krásných tonů.3koda, že nic neznamenají a nejsou k praktickému užitku." A šel do své jizby, lehl si na pryčnu a začal myslet na svou milovanou; a po chvíli usnul.
A když na nebesích zazářila luna, slavík přiletěl k růžovému keři a nabodl se hrudí na trn. Celou noc zpíval s trnem v hrudi a chladná křišťálová luna se sklonila níž a naslouchala. Celou noc zpíval a trn mu vnikal do hrudi hlouběji a hlouběji a z těla mu odtékala životodárná krev.
Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci jinocha a dívky. A na nejvyšší větévce růžového keře vykvétala divukrásná růže, plátek po plátku, jak šla píseň po písni. Bledá byla zpočátku, jako opar vznášející se na řekou, bledá jako nožky jitra,stříbrná jako perutě úsvitu. Jen jako odraz růže v zrcadle ze stříbra, jako odraz růže ve vodní kaluži, taková byla růže vykvétající na nejvyšší větévce keře.
Ale keř zavolal na slavíka , aby se na trn přitiskl ještě víc. ,,Přitiskni se ještě víc, slavíčku,"volal keř, ,,nebo přijde den , a růže nebude dotvořena."
I přitiskl se slavík na trn ještě víc a jeho píseň zněla hlasitěji a hlasitěji, neboť zpíval o zrození vášně v srdci muže a panny.
A do plátků růže se rozlil něžně růžový ruměnec, podobný ruměnci v tváři ženicha, který líbá rty nevěstiny.Avšak trn ještě nepronikl až k srdci slavíkovu, a tak i srdce růže zůstávalo bílé, neboť jenom krví srdce slavíkova může zkarmínovět srdce růže.
A keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc.
,,Přitiskni se ještě víc,slavíčku,"volal keř, ,,nebo přijde den, a růže nebude dotvořena."
I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkla jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá ,krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce která neumírá ani v hrobě.
A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy.Karmínový byl prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce.
Slavík však zpíval hlasem stále zemdlenějším, začal tlouci křidélky a oči se mu pokrývaly blankou.Píseň slábla a slábla a cosi svíralo slavíkovo hrdlo.
Pak náhle propukl v poslední melodii. Slyšela ji bílá luna a zapomněla na úsvit a omeškala se na obloze. Slyšela ji červená růže a zachvěla se v extázi a rozevřela plátky studeného jitřního vzduchu.Ozvěna si ty tony zanesla do své purpurové jeskyně v horách a proudila ze snů spící pastýře. Tony proletěly dále rákosím na řece a rákosí doneslo jejich poselství moři.
,,Podívejte se,podívejte se!"zvolal keř.,,Teď je růže dotvořena!"Ale na to už slavík neodpověděl. Ležel mrtev ve vysoké trávě, v srdci trn.
V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven.
,,No ne!" vykřikl. ,,Takové zázračné štěstí!Červená růže! A podobnou růži jsem jakživ neviděl. Ta je tak krásná, že má určitě dlouhatánské latinské jméno." A vyklonil se a růži utrhl.
Pak si nasadil klobouk a s růží v ruce utíkal k profesorovu domu.
Profesorova dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel pejsek.
,,Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přinesl červenou růži,"zvolal student. ,,Tady máte tu nejčervenější růži na světě. Připněte si ji večer těsně k srdci, a ona vám poví, až spolu budeme tančit,jak vás miluji."
Ale dívka se zamračila.
,,Nehodí se mi bohužel k šatům,"odpověděla. ,,Ostatně synovec komořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší cenu než kytky."
,,Vy jste ale nevděčná, namouduši!" řekl rozzlobeně student a odhodil růži na ulici.Spadla do kaluže a přejela ji jakási kára.
,,Nevděčná!" odsekla dívka. ,,Vy jste pěkný nezdvořák, abyste věděl. A kdo vůbec jste? Obyčejný student! A já si myslím, že nemáte ani takové stříbrné přezky na střevíce jako synovec komořího." A zvedla se ze židle a odešla domu.
,,To je ale pitomost, ta láska!" říkal si student , když šel odtamtud. ,,Není ani zpolovice tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje a pořád nám slibuje něco, co se neuskuteční, a nutí nás věřit tomu, co není pravda. Je prostě dočista nepraktická, a protože být praktický znamená v téhle době všechno, oddám se zase filozofii a začnu studovat metafyziku."
A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenou knihu a pustil se do čtení.

Panic

18. září 2008 v 16:15 | rizell |  Jaká náladička
jee..moje oblíbená píseň....a taky skupinka.....stále si ji zpívám.....no proč ji sem dávám? no nejen pro své potěšení, ale dnes jsem zjistila, že moje dcerunka ji nezná.....takže pro Terezku


Dráček

18. září 2008 v 15:10 | rizell |  Básničky
blbý den..smutek...a stále v myšlenkách dráček....
Jsi slunce, jsi mrak,
jsi nepolíbený drak.
Co v koutku sedí a při pomyšlení,
že na něj někdo hledí,
vznáší se hned ve snu,
kde vše se k lepšímu mění.
Sedí drak, sedí, kouká.
Na lásku svou teď s emocemi vzpomíná.
Řev, smutek, bolest, pláč.
To vše v něm přelétavá dračice zanechala.
Sedí drak, sedí, kouká.
Na lásku svou nevyplněnou
zas s bolestí v srdci vzpomíná.
Smutek svírá duši jeho,
mysl nicota očerňuje.
Špatně spí, špatně jí.
Nic nedělá, jen jak v mrákotách
na okolní svět se dívá.
Myšlenky hlavou se honí,
vzpomíná na první políbení.
Pocit, jenž jak elektrický proud
v jeho těle objevil se,
samota zas požírá.
Smutek, pláč, žal, histerie
to vše se v jeho výraze mění.
Smál se, avšak není již příčina,
osudová chvíle vše změnila.
Teď stojí nad hrobem temným,
kam každý den dvě růže rudé pokládá.
Pro ni, i to mládě.

Dvakrát spicbolkovaná Petruška a jednou uhozená ořechem

13. září 2008 v 21:39 | rizell |  Moje řečičky
nádhera...dnešní den by měl být častěji.....v týdnu jsem vymyslela piknik a tak mě Terezka a Janičkou pozvaly.... asi budu častěji vymýšlet *nevinný pohled* .........
takže ráno jsem vstala...vlezla do koupele a no však víte...pak jsem vylezla a šla k Tv..takovej trapnej film tam....o čarodějnici bo co....pak o půl dvanácté snídaně a hned v závěsu oběd ( snídaně je základem dne a nemá se vynechávat, ne?).....no pak jsem valila na bus.....dobře šla jsem pomalu a ještě čekala.....na zastávce jsem přemýšlela, že si koupím černou koženou motorkářskou bundu...pak přijel busík.....vylezu u kulťasu a tam Terezka.....čekajíc na mě a v kožené drsné bundě....strašně jí to slušelo- vypadala jak feťák.....ale byla krásná...tak jsme šly vyzvednout Janičku.....ta samozřejmě jako vždy zdržovala :-) .,....měla nádherný zelinkavý šatičky- moc Ti sluší kočko.....jelikož byla zima, tak si je nebrala....tak se oblíkla fak do očí bijící barvičky....*smích* ale slušelo jí to......vzala papu a zajímavej koláč.....no šly jsme na ten piknik......ze začátku v pohodě...ochutnaly jsme báječnej želatinovej koláč( jahodová želatina* nevinný pohled*)...no pak ten koláč obsadily mravenci a skončil v odpaďáku.....pak Janča sestavila vodárnu.....moc sem si nepokouřila....nesnáším mátu.....bleee....ale což...pár čoudů nikoho nezabije....pak tam přišli nějací malý spraťouři.....napřed nás obklopili a kecali jako co to děláme a další šplechty........ prostě magoři......říkali, když je Willie upozorňoval at na nás nestřílej, že na holky nestřílí....no pak jsme se dozvěděly, že jsme kačeny, oni jsou ptáci...máj kuličky nejen v zásobníku a taky,. že jsme lesby..... dlouho otravovali...brr...svatá maska naprosté ignorace(teda u ěkoho ne* svatost sama*).....pak odešli.....jenže chyba lávky...přišli z boku a stříleli....hajzlíci malý.....chudák Terezka a Janička...Tess může mít tunel v nose a má asi děravý záda...Jaanča bude amazonka bez jednoho prsu....chudáci prostě....byly furt stříleni...no mě se to celou dobu vyhýbalo( jak říkám, do velkých objektů se těžko někdo strfuje......pak na konci jsem schytala štiplavou ránu do ruky, pak do kloubu u ruky...tak jsem se zvadla a šla směrem k nim...prchali...pche...tak jsem si vzala pár ořechů...jenže oni to pochopili tak, že to budem na ně házet( néé,vůbec jsme to neměly v plánu) *nevinnost sama*.....tak si nasbírali ořechy a mrdali je po nás....schytala jsem to do pánve.....tak jsme se přestěhovaly k průlezkám a tak se jich zbavily..... tak jsemmohly okukovat chlapce a že se bylo na co dívat....pak přišla malá Natálka Willie děsně žárlila a celá načučená a ufouklá odešla.....Natálka byla zprvu skvělá....následně byla nechutně dotěrná.....bych jí kopla...to asi ne, ale přeháněla to.......ale zase má dva kluky a to jí je 5 let...má Víťu a Lukáše.......hmmm......pak jsem si chvilku hrála s fenkou nějakýho kluka-pak si ju odvolal a šli pryč...my šly také.....pak bylo veřejné WC u Janči a pokus o prosazení vybírání vstupného 5 korun.......pak jsme šly k Terezce pro slimky.......pak jsme šly na fakticky nenápadné míst( všude bylo na nás vidět) a kouřily jsme.....pak sme byly chvilku na mé zastávce a pak jsem jela bohužel domů...bylo to naprosto dokonalé..probraly jsme spoustu věcí....dala jsem si po roce s Jančou pusu- měla to zakázené.....musíme dávat na otevřenou pusu....prostě boží.....bříško skoro plné(ach ta bezednost)
přišla jsem domů.......vysprchovala a pak skákala půl hodiny na step mánii...takže si furt zpívám ike ike, Wuki Wuki, Domo Domo Domo a Clear blue Water....magor jako.....sem se zbytečně sprchovala...nyní sedím u Pc a píši vám.........poslouchám bartolomějskou- dokonalost sama.......jinak jsem možná něco zapomněla, tak si to přečtěte u holek......budu doufat, že fotky nebudou...naše kofollaaa série.....čelo Pucci a ostatní blbinky vidět nemusíte......
s úsměvem na tváři Vás zdraví ukecaná a milující
RIZELL

Prosím

11. září 2008 v 20:46 | rizell |  Básničky
strašný...at jsem kdekoliv, pronásledují mě rýmující se slova...jdu po ulici...řeknu si slovo v hlavě a už to jede...sestavuji básně...jenže bohužel si to nepamatuju...pak se posadím, že bych mohla něco napsat a ono nic...je to hrozný a vůbec se mi to nelíbí...v duchu si něco řeknu a než to napíšu tak to zapomenu...púak začnu psát a vyjde z toho slátanina tothoto typu, ikdyž to vystihuje mé pocity, tak to není básen.....všechno mě bohužel opouští..a já se ani nedivím....

CNCTC- prolog

7. září 2008 v 17:08 | rizell |  Chodec neurčuje cestu, to cesta
neukamenovat...asi opravdu neumím psát záživně...něco na tom bude...začátek bude jako vždy chaotický....

SL- informace

6. září 2008 v 19:57 | rizell |  Slepá láska?
Je mladá, chytrá, hezká. Zdá se, že jí nic nechybí. Má skvělé rodiče a dvě správné kamarádky. Ale co láska?
Nikam nechodila, proto ji nemá? Začala chodit na diskotéku. Poznala jeho. Byl starší, krásný, vtipný, žádoucí, měl hodně energie. Byl to podle ní pan Dokonalý. Pak si jí všimne. Všem tvrdí, že jejich vztah je bezvadný a oni se milují. Jak moc může být její láska slepá? Proč začíná lhát? Proč udělala ze svého života trosku je kvůli ,,lásce" ? Jak to dopadne. Bude milovat více drogy, pana Dokonalého nebo sebe? Pokusí se zachránit své tělo a duši?
P.S. bude to o něčem úplně jiném, než jsem napsala...protože já neumím moc dobře popisovat :-)

Step by step

6. září 2008 v 19:46 | rizell |  Jaká náladička
no tak tady máte kus jedné úlěťácké písničky a ještě úleťáčnějšího seriálu....
no chtěla jsem vám dat norm video, ale nelze vložit...blog.cz je ehm ehm..porouchaný

NNTJSZ-prolog

6. září 2008 v 19:31 | rizell |  Nic není tak, jak se zdá
Neleknětě se...moje první povídka...někteří ji už četli..rozhodla jsem se jen na ni navázat..je to jen prolog...takže jen takové rozepisování...určitě tam jsou chyby a věty, co nedávají smysl..tak je jakože přehlížejte