A po uplynutí tohoto víkendu už nebude žádná slečna Rizell

12. září 2012 v 22:38 | Rizell |  Moje řečičky

Víte, že poslouchat za dveřmi se nemá?! I když je to pouze náhodou... občas uslyšíte slova a věty, které Vám propíchnou srdce skrz na skrz... jak slova, tak lehce nám vycházející z út, dokážou mít drtivý účinek bez toho, aniž by byla použita hrubá síla... ano, slova opravdu vládnou neskutečnou mocí...
za pár měsíců mi bude kráných dvacet let... bylo mi patnáct, když mi kamarádka založila blog... to, co bylo zprvu bráno za hloupý výtřelek, si nakonec našlo místo v mém životě... především psaní, kterému jsem se oddala celým svým srdcem a bytostí...
kam se chci tímto dostat?
moje přezdívka vznikla když mi bylo asi 9 nebo 10let... prostě jsem si trošku zkomolila jméno mé oblíbené postavy Rizzo z Pomády... od té doby se Rizell stala částí mě... podepisuji se tak, spousta lidí mi tak říká...
ale dneska jsem... prostě se něco stalo...
a.. já se rozhodla, že zničím vše, co činí Rizell Rizell...
před chvilkou jsem dopálila poslední papír... koukala jsem více než hodinu na plameny, jak si lačně smlsávají na mých rukopisech... básničkách, úvahách, povídkách, filosofických poznámkách... chtělo se mi brečet, ale nebrečela jsem...
teď se cítím... nevím, chvěji se... než jsem se rozhodla podpálit první papír, zavolala jsem svému bývalému příteli... nyní kamarádovi, který je mi vždy po boku, když to potřebuji... když jsem mu řekla, co chci udělat.. napřed nastalo hrobový ticho a pak jeho- to neuděláš! to nemůžeš! nedělejto! Riz...
a přeci jsem to udělala...
moje jméno je Peťa..
a asi by to tak mělo i zůstat...
pro dobro mého okolí...
už nedokážu snášet, jak moje rodina trpí... kvůli mně...
nevím, kdo to řekl, ale pamatuji si jedno moudro- není těžké obelhávat okolí a ospravedlnit se za to, ale před vlastním svědomím jsou výmluvy a lži k ničemu... obelhávám jenom sama sebe...
trochu tragiky nakonec- přestala jsem na okamžik být sobecká, rozhlídla se, jak trápím svoji rodinu a rozhodla se vzdát sama sebe... nebo jedné části sama sebe...
hloupé, ironické, nepochopitelné...
vážně jsem to ale udělala..
zabila jsem Rizell
teď už ji budu jenom zazdívat, jelikož už tady není... nejsu jí...
zůstala mi jenom... rána? bolest? prázdnota? nazvěme to raději jakousi mezerou... vzdání se zhruba půlky svého života...vlastně to tak časově těmi léty i odpovídá... jako by ani nebyla...
už tam prostě navždy bude ta mezera... a snad ji něco v budoucnosti vyplní...
Peťa vražedkyně, zrádce vlastního myšlení, srdce, pocitů...
sbohem Rizell, sbohem psaní..
sbohem lidi...
bylo mi opravdu krásně, když jsem mohla po nocích klikat za svitu lampičky na čudlíky klávesnice a sledovat, jak na obrazovce vzniká příběh... bylo to nepopsatelné, když jsem seděla na trávě nebo pozorovala lidi a začala vymýšlet básničky... ten pocit žití, kdy přemýšlíte, co napsat dál a mezi zuby drtíte tužku... ten pocit pýchy ze sebe samé... bylo to krásné...
děkuji... budete mi chybět, i když to nikdy neřeknu nahlas...
takže plány na nedělní půlnoc- zánik blogu...
tak naposledy- mějte se famfárově, prdíci *úsměv *
 

9.9.2012

9. září 2012 v 14:07 | Rizell |  Moje řečičky
Nutno podotknouti, že dnešní počasí- soudě z pohledu z okna, vypadá báječně.
Dneska je neděle a já tady sedím zabalená v peřině s odřeným nosem od věčného smrkání. Jaksi nechápu, jak jsem se mohla nachladit, ale stalo se. Nelíbí se mi to, nejspíše s tím ale nic nenadělám.
Píši Vám ze svého nového noťásku, který má větší klávesnici než ten předchozí, zatím si stále zvykám, ale dle mého názoru se vyvíjí náš vztah dobře, snad mi bude sloužit ten můj HáPéčák, jak ho nazývám, pěkných pár let.
Doma jsem sama a nemám si s kým povídat, k tomu se mi vůbec nic nechce. A jako bonus mi došla krabka a já už si opravdu potřebuji nutně zapálit!!! Trpím :D :D :D Vypila jsem litr energiťáku a tu ošklivou břečku, co si říká káva, ale moje chutě na nikotin jaksi nelze ničím přehnat.
Musím říct, že jsem docela pokročila s knížkou, kterou bych ráda do Vánoc dopsala a pak se ji pokusila vydat, tak mi držte palečky. Hrozně mě potěšila moje bývalá spolužačka, kterou jsem tudlevá potkala v autobuse. Samozřejmě slovo dalo slovo a my po chvíli kecaly jak o život ;@b Byla to právě ona, co mě jaksi dokopala k tomu, abych znovu začala psát právě tuhle knížku. O čem vlastně je děj? O dvou homosexuálních párech, které svede dohromady ubytování v jednom apartmánu v Tokyu. Nebude to žádná fantasy, žádný historický román, ale příběh o normálních lidech, kdy se každý vypořádává se svými každodenními starostmi i radostmi svým vlastním způsobem, čelícími různým důležitým rozhodnutím, která ovlivní jejich životy, o přátelství a pochopení. Navíc 4 lidi pohromadě, kdy každý byl vychován jiným způsobem, jejich pohledy na svět se rozcházejí a každý si v sobě nese, co ovlivňuje každý nový krok započatého dne. Jednoduše to bude o lidech jako jsem já, vy. Nic světaborného, ale přiznávám, že toto dílo považiju za svoji nejlépe odvedenou práci. Prostě bych řekla, že je z toho cítit jistý druh pýchy a lásky z mé strany. A ono tomu tak je. Za tohle, zatím nedokončené dílko, jsem na sebe opravdu hrdá, jelikož když jej píši, mám pocit, že se stávám těmi osobami, prožívám jejich osudy. Navíc psát o reálných lidech z našeho století je protě jedna báseň. Stručně shrnuto, mě to baví. Teď aby si to našlo i jiné příznivce.
Každopádně se konečně dostávám k tomu, že mě neuvěřitelně potěšilo, když mě má bývalá spolužačka řekla, že už od 3. třídy si myslela, že zrovna já dokážu jít touto cestou. Snad má pravdu. Byla bych za to neskutečně vděčná. Vlastně poslední dobou se mě hodně lidí ptá a říká, zda ještě píšu a že bych se toho měla držet. Musím přiznat, že mě to pokaždé strašně potěší a nakopne do další práce. Ovšem nemyslím si, že psaní bude mím osudem. Já osobně doufám, že má životní cesta nabere trošku jiný směr, než každý ode mě očekává.
Co bych jiného dodala?
Věřím, že jste si každý užil prázdniny způsobem, který ste považovali za ten nejlepší.
Mé plány do brzké budoucnosti dvou týdnů?
Jít vykoupit Ikea a opět povylepšovat už tak můj dokonalý pokojík, koupit si živou rostlinu a udržet ji při životě déle než necelý týden, dva. Ano, nám co se povedlo i nechat uhnít kaktusa. ;P
Uzdravit se. Potkat lidi, se kterými jsem se dlouho neviděla.
Takže si užívejte pěkné počasí, které nám teďkom nastalo, nestonejte, pěkně se učte a nezlobte :D
Snad se opět ozvu, až budu mít chvilku- hlavně bych Vám ráda dala tipy na opravdu úžasné filmy, které mě dostaly.
Takže zatím
pac a pusu
vaše Rizell, která rychle ukončuje psaní, jelikož ji bolí hlava jako střep.
Puff, já valím do postele.
Páčko
TeeHee

a tady jsem i dovolila postnout svoji oblíbenou písničku...


NNTJSZ- 12. kapitola

5. června 2012 v 17:55 | Rizell
tak a jelikož mám neustále múzickou slinu na jazyku, rozhodla jsem se vám poskytnout i 12. kapitolu v takovém krátkém časovém intervalu * úsměv *
no, a pokud nějaká vyšší moc dá, možná by mohla přibýt příští týden i ta 13. kapitolka, ale to ovšem bude záležet na tom, zda se pojedu čachrat do Egypta, či ne... bohužel to není ještě plně rozhodnuté...
přeji hezké čtení a hezký zbytek týdne..
a taky chci poděkovat Irene za neuvěřitelně krásný komentář, který mě hrozně zahřál u srdce, moc děkuji * pusa *
 


NNTJSZ- 11 kapitola

4. června 2012 v 13:51 | Rizell |  Nic není tak, jak se zdá
krásné počtení....

věnováno Vivienne a Irene * mrkne *

a jedna drbárna do etéru- osobně jsem se potkala se slečnou Irene a divím se, že to přežila * mrkne *
a další drbzpráva- dostala jsem se na vysokou školu na obor, který jsem moc chtěla... no, není to super?


Předposlední... možná i poslední

12. dubna 2012 v 16:27 | Rizell |  Moje řečičky
tak jsem se vám rozhodla po delší odmlce ozvat...
nevykládejte si nadpis nijak špatně...
moje přání je se na blog vrátit...
doufám, že už se mi to konečně povede a opět to neskončí fiaskem...
nyní bych se měla ovšem soustředit na svoji drahocenou maturitu... popravdě se přiznávám, že jsem se ještě nezačala učit a ani to zatím jaksi nemám v plánu...
jaksi se mi nechce, nemám náladu a už ani nemám sílu...
takže uvidíme, jak to dopadne...
nějaká novinka z mého života?
hmmm, v pondělí jsem se vrátila z Paříže... byla jsem tam na koncertě jedné skupiny... a popravdě, nechtějte vědět, jak se švitořím, když si to opět vybavím.... můj oblíbený zpěvák mi podal ruku, podíval se na mě a řekl mi HIIIII!!!!! lidi, mně tam málem seklo... ne, sranda... neseklo, akorát můj úsměv vzrostl o 500 procent.. byla sem růžová jak růžička a moje líčka klesla k zemi jak nějaké naivní puberťačce * smích * jednoduše řečeno- bylo to úžasné...
tím pádem jsem se bravurně a s obloukem nesetkala s mrskači... takže letos mě nikdo nevyšvihal a já sem opět happy...
tak, lidičkové, držte mi palečky...
nejen při maturitě, na kterou se nehodlám připravovat...
tak i při TSPčkách na výšku... přejte mi tu Olomouc... já tam chci... chci opustit svůj dosavadní život...
už si nakupuji nové oblečení, doplňky a různé věci, ale nosit je míním až po maturitě... důvod? chci tímto způsobem opustit svůj dosavadní život.. chci udělat pěkně tlustou čáru, ne zapomenout, ale opustit... odstěhovat se na byt do Olmíku a poznat nové lidi... jelikož tady mám jednoduše řečeno- ponorku na vše a všechny..
a pokud mi výška nevyjde?
balím kufr, balím sama sebe, vyberu všechny našetřené penízky a jedu za milíkem do Koree... je mi jasné, že mě to bude stát spoustu zadržovaných slz a sebezapření, jelikož odjet na rok z hnízdečka, kde sem vyrostla... prostě to nebude lehké... navíc do cizí země, kde je jiná mentalita, kultura, zvyky.. budu zjevně cizinka už od pohledu, neumím jazyk..
jenže, pokud výška nevyjde, musí mi vyjít alespoň ta láska..
teď to bude boj- dostanu se na výšku- vzdávám svoji lásku k němu; nedostanu se na výšku- beru roha za ním a dám tomu všechno...možná i mimi * mrkne *
zdravím, žijte si blaze
vaše stále nedospívající Rizell

Láska

1. března 2012 v 20:47 | Rizell |  Hudba
dnes jsme se s mýma přítelkyněma bavily... o našem spolužákovi, který se po osmi letech, co jej známe, ukázal vlastně perfektní... bez chyb... nebyly jsme schopné naleznout žádnou chybu, žádná negativa...
samozřejmě, když jsem šla potom už sama domů, v hlavě mi procházelo spousta myšlenek na téma láska... vzpomínala jsem na různé etapy svého života... na to, jak jsem na tom nyní... jelikož můj " muž " mě momentálně pěkně dusí, jelikož jsem mu odeslala svoji zprávu pěkně pozdě a ani se neomluvila, takže mi ještě neodepsal... a mě to hrozně mrzí... a víte, co je vlastně vtipné? že já, člověk, co nikdy nevěřil na vztah na dálku a asi stále i nevěří.... se zamiloval... ano, po obzvláště nepěkném rozchodu, který jsem musela naposledy absolvovat, kdy jsem si slíbila,že do vztahu nevkročím, dokud se nebudu cítit plně štasná... dokud nebudu spokojená sama se sebou... přiznávám, že jsem se těšila z toho, že v tomto " osamělém" období nebyli momentálně žádní důležití muži... měla jsem čas na sebe, své aktivity, přátele... bylo mi fajn... nikoho jsem nehledala, ale ani jsem se ničemu nebránila... bavila jsem se a měla jsem se skvěle... a nyní, nyní jsem se zamilovala.. jsem zamilovaná z celého srdce, ne jen tak částečně... konečně se mi to povedlo... ale do koho? do někoho, kdo žije někde úplně jinde... v jiném světě... a propadám mu více a více... a někdy se mi chce i smát a brečet zárověň... zvykla jsem si na to, že si každé ráno přečtu zprávu od něj, že mě má někdo rád, říká mi, že su krásná... vykládá mi o svých snech, o naší společné budoucnosti, o tom, jak mu chybím a jak mě má rád... dokážě hodiny prodebatovat, mluvíme o všech svých pocitech, neustále si zasíláme fotky, abychom věděli, co děláme, jak to vypadá u nás.. je to krásné a přitom tak nereálné... vztah na dálku s cizincem? COPAK SI SE RIZELL NAPROSTO POMÁTLA????? tohhle si neustále říkám... nejvíce se bojím, že mé city přejdou v ty opravdové a hluboké... jelikož to by bylo utrpení... a proto jsem mu nemohla říct, že letos nedojedu, že pokud nedojede on, tak se neuvidíme... chtěla bych celému světu vyřvat, že jsem asi našla muže, ze kterým bych konečně vydržela, mužem, který chce abych byla matka jeho dětí- a aby holčička měla vlásky jako já, můj smích... zní to... zvláště... nereálně a přitim je to to, po čem mé srdce touží... touží celý můj mladičký život, vždycky jsem chtěla být matkou, mít muže a nerozvést se... chtěla jsem někoho, kdo budu mít stejný pocity při slově rodina... a když vám řekne, že chce s vámi snídat, vychovávat děti a žít až do smrti....
kdybych nebyla srab, možná bych se měla zbalit a jet za ním a bydlet s ním... ale svůj vlastní dům bude mít až příští rok...
ne, vlastně... už melu kraviny, ale tak nějak jsem se potřebovala " vybrečet "
možná jsem se chtěla pochlubit, že jsem konečně našla někoho do vztahu, pro koho bych byla ochotna obětovat hodně... od opuštění Evropy, mé rodiny, přátel... jenom, abych mohla být s ním... abych vychovala naše děti po jeho boku v dobrém i zlém....
uvidíme, jak tohle dopadne, možná se tomu nakonec za pár měsíců zasměju nebo dostanu další kopanec z kterého se budu opět nějakou dobu vylízávat..
tak či tak, nyní jsem štastná... jelikož ať jen na dálku, mám na své straně osobu mužského pohlaví, která mě má ráda a stojí za mnou...
třeba, třeba... nakonec to dopadne tak, jak prorokovala sestra... že příští rok budu už bydlet s ním a budeme přemýšlet, jak vyřešit naši situaci....
láska je pěkná potvůrka... je krásná, ale má spoustu ostrých nástrah...

dnes se s vámi loučím...

a chtěla bych vám ukázat píseň, která je jednou z mých nejoblíbenějších vůbec... každé slovo je tak procítěné a konec je naprosto excelující... mohu o ní s čistým srdcem prohlásit, že ji zbožňuji... užite si poslech a nadcházející víkend...
s láskou v jakkékoliv podobě
vaše Rizell

23. února 2012 v 19:34 | Rizell |  Moje řečičky
právě jsem vylezla z vany... strávila jsem v ní téměř 53 minut...
momentálně sedím s turbanem na hlavě oděna pouze v županu a pojídám cukroví, které se nachází vedle mě...
je mi na nic, jelikož na zířek nic pořádně neumím... ale noc je ještě dlouhá, tak to musím jít dohnat...
měla jsem jet na prázdniny do Koree, na celé dva měsíce... byla jsem přeštastná... a nyní... nyní jsem bez tohoto pocitu... ale už nejsem smutná... do Koree nemohu, poněvadž můj zdravotní stav není vhodný... oplakala jsem to, ale nyní si užívám těžce našetřené penízky... nakupuji oblečení, kosmetiku a chystám se na dívčí jízdu směr k moři... s mojí Ann a Ilien... chci, ať to vyjde...
brzy budu maturovat... ale necítím se na to... ale už se těším, až z toho ústavu vypadnu a některé lidi už snad na hodně dlouho neuvidím....
strašně se přeji dostat do Olomouce na vysokou, tak mi prosím držte palečky, ať mi to vyjde, jelikož po Korei je tohle jedinná věc, co sem si moc přála...
jsem unavená, ale uvědomuji si, že už se snad nějak konečně srovnávám sama se sebou a uvnitř už jsem dokonale klidná...
musím si jít vyčistit pleť a rozčesat vlasy...
po maturitě už konečně doufám v ten návrat na blog... a v dopsání knihy.... opravdu bych ji chtěla během roku či dvou vydat... tak mi držte opět palečky...
o prázdninách se chystám jako náhradní plán vydělávat penízky na brigádu a chodit na angličtinu... konečně už bych mohla improve my english skills * mrkne *
vlastně, nyní je mi moc dobře...
do zimní Paříže jsem bohužel nejela( což mě moc mrzí), ale chystám se do Říma... opět na koncert... a snad i na nákupy... a snad by mi mohli mí rodičové zapůjčit auto, abych nás tam s holkama odvezla... nevím, zda- li to víte, ale jsem řidičem motorky i autíčka... tato činnost mi přijde na nejvýš zábavná...
no, budu se s vámi loučit...
mějte se fanfárově...
možná se zde opět objevím, ovšem nic nelibuji...
papa
Rizell

PS- tyjo, zda se mi to nebo jste Viv a Irene slečny se mnou už od mých začátků? * úsměv *

a zde se musím s vámi podělit o píseň, kterou od té doby, co spatřila světlo světa- což není obzvláště dlouho, ukradla mé srdce... neskutečně si ji vychutnávám...

Rizell je schizofrení čubka ocitající se na pomezí

14. října 2011 v 21:24 | Rizell |  Moje řečičky
přestala jsem opět kouřit...
nedávám si dokonce ani vodnici, mýho mazlíčka...
piji, ale jaksi se nedokáži dostat do nálady...
nebaví mě chlapi...
štvu na školu a nechystám se na maturitu...
poslední dva týdny je mi hrozně blbě, motá se mi hlava, dvakrát týdně chodím na rehabilitace na 7:00 a jednou týdně na " kapačky "... vůbec nestíhám...
jsem schizofrenik... dříve jsem měla jenom podezření, ale teď už je mi to jasné... je rozdíl mezi mnou a Rizell... každá je úplně jiná, ale jedno mají přeci společné- obě jsou ztracené...
snažím se co nejvíce navštěvovat koncerty, divadla, balet a výstavy kvůli přihlášce na vysokou, ale stále častěji přemýšlím, že na rok vypadnu na workcamp směr Korea nebo Thaiwan a dělám tím sakra těžkou hlavu svým rodičům...
rozepsala jsem další dvě knížky a další mám celou vymyšlenou... vlastně všechny mé povídky mám v hlavě vymyšlené, ale není nikoho, kdo by to psal...
z Rizell co psala povídky a měla z toho radost, je Rizell, co chce psát a nemá z toho radost...
ale Rizell teďkom dělá něco jiného... píše neustále básničky a písničky... jsou jiné... jaksi zvrácené a přitom čisté... a baví ji to... usmívá se nad tím a horzně ji těší její vlastní zvrácený výraz nad smyslem slov na papíře...
chci už konečně něco dodělat a zajít do nakladelství, uvidíme, zda- li se tak někdy stane...
přestala jsem číst a nehorázným způsobem se to podepisuje na mé osobě a vyjadřování... často tápu v hledání vhodných výrazů a slov... mé slovosledy dávají ještě menší smysl, než tak bylo v minulosti...
našla jsem na netu slečnu, co zkopírovala moji povídku a pouze za obměny jmen ji vydávala za svoji práci.. měla jsem chuť jí rozkopat ksicht, ale v klidu jsem se natáhla do vany a nechala to plavat- koho to zajímá? at si dělá co chce!!!
pokud přežiji tento týden, víkend a opět týden, vím, že nejspíše zajdu na blog... a s otevřeným wordem napíšu text- a konečně nebude jen ohledně školy, tedy vypracovávání maturitních otázek... ale budu psát... chce se mi psát...
přemýšlím, že opět navštívím slečnu Paříž, ale momentálně v zimě, ale uvidí se, jak se všechno vyvine...
momentálně řeším, kam že to vlastně zamíří mé kroky po maturitě, jakou cestou se vydám a díky které prožiji zbytek života za vodou s dostatečně tučným kontem...
děkuji vám za pozornost, i když je mi jasné, že se nenajde skoro nikdo, kdo by četl naprosté kraviny, ale já měla potřebu se vykecat...
a co mě mrzí nejvíce? má přítelkyně, jelikož ji neustále zanedbávám a především jí ubližuji... ale já ji mám ráda... jen se toho děje moc!!!

Ze strachu opouštím

30. srpna 2011 v 21:04 | Rizell |  Moje řečičky
Co se to ve mně odehrává? Proč mi hlavou bloudí tyto otázky?! Neměla bych být přešťastná? Vždyť ti dva čekají miminko. Miminko! Dítě zplozené z lásky, tvorečka, který zpečetí jejich pouto. Tak proč se nedokáži plně opřít o to štěstí?! Je to závist?! Žal?! Povzdech?! Smutek?! Lítost?! Že ta osoba bude mít všechno, o čem jsem kdy já snila, s osobou, která mi kdysi toto všechno nabídla?! S osobou, jejíž lásku jsem odmítla. Pohřbila ze strachu, že v lásce se dává, nejen bere. Ze strachu, že láska někdy bolí. Ze strachu, že když se posunem dál, nečeká mě tam už nic krásnějšího. Odhazuji všechno jen a pouze ze strachu! A proto mám strach ze sebe samotné! Bojím se, kam až mě ten strach může dovést! Čeho všeho se dokáži na tomto světě vzdát, pro chvilkový pocit bezpečí, nehledíc na pozdější lítost! Dohání mě to k šílenství! Stačí být chvilku o samotě a myšlenky se samovolně rozběhnou k minulosti, ke všemu, čeho je mi neskutečně líto. Jako by se mi má vlastní hlava snažila naznačit, že všechno, co jsem udělala, ničí nakonec jenom mě, jelikož ostatní dokáži zapomenout na to, co bylo. Ale já ne! Já se neustále ocitám znova a znova v těchto sítích vzpomínek, stále více se mi omotávají okolo hrudi a nepovolují ve svém stisku. Možná se tím vším jednou zadusím....

Pachuť zřeknutí 1. část z ?

17. července 2011 v 21:14 | Rizell |  Jednorázovky
Konečně!!!

Kam dál