Rizell je schizofrení čubka ocitající se na pomezí
14. října 2011 v 21:24 | Rizell
|
Moje řečičky
přestala jsem opět kouřit...
nedávám si dokonce ani vodnici, mýho mazlíčka...
piji, ale jaksi se nedokáži dostat do nálady...
nebaví mě chlapi...
štvu na školu a nechystám se na maturitu...
poslední dva týdny je mi hrozně blbě, motá se mi hlava, dvakrát týdně chodím na rehabilitace na 7:00 a jednou týdně na " kapačky "... vůbec nestíhám...
jsem schizofrenik... dříve jsem měla jenom podezření, ale teď už je mi to jasné... je rozdíl mezi mnou a Rizell... každá je úplně jiná, ale jedno mají přeci společné- obě jsou ztracené...
snažím se co nejvíce navštěvovat koncerty, divadla, balet a výstavy kvůli přihlášce na vysokou, ale stále častěji přemýšlím, že na rok vypadnu na workcamp směr Korea nebo Thaiwan a dělám tím sakra těžkou hlavu svým rodičům...
rozepsala jsem další dvě knížky a další mám celou vymyšlenou... vlastně všechny mé povídky mám v hlavě vymyšlené, ale není nikoho, kdo by to psal...
z Rizell co psala povídky a měla z toho radost, je Rizell, co chce psát a nemá z toho radost...
ale Rizell teďkom dělá něco jiného... píše neustále básničky a písničky... jsou jiné... jaksi zvrácené a přitom čisté... a baví ji to... usmívá se nad tím a horzně ji těší její vlastní zvrácený výraz nad smyslem slov na papíře...
chci už konečně něco dodělat a zajít do nakladelství, uvidíme, zda- li se tak někdy stane...
přestala jsem číst a nehorázným způsobem se to podepisuje na mé osobě a vyjadřování... často tápu v hledání vhodných výrazů a slov... mé slovosledy dávají ještě menší smysl, než tak bylo v minulosti...
našla jsem na netu slečnu, co zkopírovala moji povídku a pouze za obměny jmen ji vydávala za svoji práci.. měla jsem chuť jí rozkopat ksicht, ale v klidu jsem se natáhla do vany a nechala to plavat- koho to zajímá? at si dělá co chce!!!
pokud přežiji tento týden, víkend a opět týden, vím, že nejspíše zajdu na blog... a s otevřeným wordem napíšu text- a konečně nebude jen ohledně školy, tedy vypracovávání maturitních otázek... ale budu psát... chce se mi psát...
přemýšlím, že opět navštívím slečnu Paříž, ale momentálně v zimě, ale uvidí se, jak se všechno vyvine...
momentálně řeším, kam že to vlastně zamíří mé kroky po maturitě, jakou cestou se vydám a díky které prožiji zbytek života za vodou s dostatečně tučným kontem...
děkuji vám za pozornost, i když je mi jasné, že se nenajde skoro nikdo, kdo by četl naprosté kraviny, ale já měla potřebu se vykecat...
a co mě mrzí nejvíce? má přítelkyně, jelikož ji neustále zanedbávám a především jí ubližuji... ale já ji mám ráda... jen se toho děje moc!!!
Ze strachu opouštím
30. srpna 2011 v 21:04 | Rizell
|
Moje řečičky
Co se to ve mně odehrává? Proč mi hlavou bloudí tyto otázky?! Neměla bych být přešťastná? Vždyť ti dva čekají miminko. Miminko! Dítě zplozené z lásky, tvorečka, který zpečetí jejich pouto. Tak proč se nedokáži plně opřít o to štěstí?! Je to závist?! Žal?! Povzdech?! Smutek?! Lítost?! Že ta osoba bude mít všechno, o čem jsem kdy já snila, s osobou, která mi kdysi toto všechno nabídla?! S osobou, jejíž lásku jsem odmítla. Pohřbila ze strachu, že v lásce se dává, nejen bere. Ze strachu, že láska někdy bolí. Ze strachu, že když se posunem dál, nečeká mě tam už nic krásnějšího. Odhazuji všechno jen a pouze ze strachu! A proto mám strach ze sebe samotné! Bojím se, kam až mě ten strach může dovést! Čeho všeho se dokáži na tomto světě vzdát, pro chvilkový pocit bezpečí, nehledíc na pozdější lítost! Dohání mě to k šílenství! Stačí být chvilku o samotě a myšlenky se samovolně rozběhnou k minulosti, ke všemu, čeho je mi neskutečně líto. Jako by se mi má vlastní hlava snažila naznačit, že všechno, co jsem udělala, ničí nakonec jenom mě, jelikož ostatní dokáži zapomenout na to, co bylo. Ale já ne! Já se neustále ocitám znova a znova v těchto sítích vzpomínek, stále více se mi omotávají okolo hrudi a nepovolují ve svém stisku. Možná se tím vším jednou zadusím....
Wild soul
24. května 2011 v 19:44 | Rizell
|
Hudba
nemíním nic říkat, jelikož to bolí...
chci znova psát, jelikož žít bez toho taky bolí...
bolí mě poslouchat...
bolí mě cítit...
bolí mě brečet...
bolí mě předstírat...
bolí se smát...
bolí cokoliv dělat...
můj cíl do budoucna, věci, které na 100procent vyjdou?
vložit již napsanou 11. kapitolu a tuto povídku dopsat...
odjet na celý víkend do Paříže a pořádně si to užít
odjet na týden na vodní výcvik a neutopit se
nezbláznit se
nezmrzačit se na bruslích
zajít za Bráškem, jelikož kdy bude znova v ČR?
promyslet koupi motorky
úspěšně dodělat řidičák
přestat se trápit
nedělat, že mi nic není, když to není pravda
odmilovat se a znova se nezamilovat, alespon na měsíc
přestat pít, jelikož poslední dobou se to u mě nějak rozmáhá
"Takovej je život," řekl klaun se slzami v očích a na tvář si namaloval úsměv...
Here today and gone tomorrow
8. května 2011 v 21:07 | Rizell
|
Moje řečičky
Why am I being like this...
I´m silently screaming...
I laugh without notice...
I just try to control myself...
But I still cannot abandon you...
Asking you to forget me...
It´s just a lie...
It´s just a lie...
In fact, it´s just a lie...
Please don´t leave me...
I´m a flower quickly fading...
Here today and gone tomorrow...
copy- výpich z mých dvou oblíbených a z duše mi mluvících písní...
Umřela jsem...
3. března 2011 v 18:48 | Rizell
|
Moje řečičky
Bylo to jako se ocitat samotná v lese a lekat se neznámých zvuků. Pohled se neustále stáčel do temných houštin, srdce hlasitě bilo a dech byl mírně přerývavý. V hlavě dunil mohutný vichr a na uši doléhal tlak. Neříjemně zvlhké ruce drtily cár mikiny jako nějakou zbraň schopnou k použití. Opět, podivné mrazení kolem bederní páteře, pocit, že v širém okolí rozhodně nejste jediná bytost. Bytost schopná řádně promýšlet zvrácené plány a v rámci možností je i uskutečňovat. Husí kůže na krku a oschlé rty toužící po kapce vody byly snad jediná myšlenka na život.
Dokud se neobjevilo to beztvaré zvíře, zvíře bez pařátů, bez tváře. Pouze s uměním přenášet na svoji obět pocit strachu, nelásky k sobě samé. Nenávistné myšlenky, stejně tak i sebelístost nad vlastní osobou přerostly v nicotnost. Tak nicotná, nijaká. Prázdná. Ne svá, osobitá. Žádná osoba, jen schránka. Bezduchá mrtvola. Mrtvá Rizell, vysáta životem.
Make a wish, my dear. Give me your soul and leave me alone. Without regret... Just with smile on your handsome face...
Zdravím, prdíci... opět jen na otočku...
20. února 2011 v 16:01 | Rizell
|
Moje řečičky
no... jdu Vám opět naslibovat hory a doly, zlatě tekoucí potoky a blablabla.... na diamanty možná taky časem dojde..
ne, šla jsem vám jenom říct, že příští nedělu bych měla dodati novou kapitolu... ano, po roce a půl, možná i více, ji konečně přidám... nemohu vám říci, zda- li se máte těšit, že bude dobrá, vlastně ani nevím, zda ji někdo bude číct, jelikož mi semka už nejspíše nikdo nechodíte...
jenže já se nevzdám...
už nemám sílu něco vzdávat...
bojuji momentálně s několika věcmi, takže ten blogís je jenom taková bokovka, ale což..
pravda je taková, že na pc nechodím nějak často- ok, lež * mrkne *
chodím na fb, toť asi vše...
přestalo mě bavit sledovat seriály.. ale snad se to podá...
ve škole furt píšem testy a je to opravdu na podělání...
nemám čas se ani dostat do knihovny..
kolikrát nemám čas ani na svého přítele, zanedbávám své kamarádky a kamarády...
zanedbávám odepisování mailů...
nemám čas sama na sebe... je to dlouho, co jsem se naposled válela ve vaně..
a to mi doktroři říkají- nespěchejte, relaxujte, nestresujte se...
jenže, ono to nejde... moc věcí a akcí, málo času...
navíc jsem zamilovaná a snažím se odmilovat, ale o tom jindy...
musím končit... takže se zatím mějte a nezdrhejte mi...
tohle počasí nenávidím, nemám pak hezkou náladu...
je to všechno strašné... nemám vůbe čas...
a zhubnu!!! tři kila... tak mi držte palečky, ok???
bye bye... pac a pusu..
vaše Rizell...
Slunce
1. února 2011 v 19:07 | Rizell
|
Básničky
Občas cítím slzu stékat,
horkou pěkně po líčku.
Vnímám také bolest vlastní,
v tom svém malém srdíčku.
Dále říct bych, vám by měla,
že i já mám občas dny,
kdy snad každá věta padlá,
zvládne zbortit ty mé sny.
Nic však na plat, to se stává,
není nutné chtít to vzdát.
Ať si každý den zle tváří,
slunce vysvitne vždy skrze mrak.
A proč...
29. ledna 2011 v 18:06 | Rizell
|
Moje řečičky
jsem tu nic neporobila?
jednoduchá odpověd...
téměř tři týdny jsem lazar... * ksichtí se *
ano, zase nic hezkého...
dnes jsem doma, ale včera jsem nebyla, včera jsem pouze přijela...
minulý týden mě odvezla sanitka...
byla jsem celou dobu v nemocnici...
na kapačkách...
mám ruce samý modřiny a dírky po jehlách...
nesnáším to...
jediný za co jsem vděčná tomu prostředí, jsou ty tři babky, který jsou úžasný...
našla jsem si fajné kámošky...
musím třikrát denně brát prášky...
budu muset držet jistý režim...
asi nebudu se moci objevovat často na pc...
pokusím se vložit několik básní z nemocničního prostředí...
snad i konečně tu kapitolu...
chci do svých 19- ti vydat knihu...
musím valit...
není mi dobře...
přesto je mi fajn..
chybí mi můj muž...
a snažím se jíst..
abych nebyla částečná anorektička...
zatím se mi to vede...
já totiž jídlo miluji...
končím..
jak říkám, snad se to tu konečně rozjede...
musím sehnat krásné plesové šaty..
půjdu na ples a protančím celou noc..
snad to zvládnu a nebude mi špatně...
nesnáším, když se musím omezovat...
nyní bude celý můj život o omezování..
mám z toho trošku strach...
ale postavím se mu...
jelikož strach je pouhý sluha, který se snaží stát se pánem...
a tomu já zabráním...
zatím...
Rizell....